BRADAVICE V ČECHÁCH 2.DÍL

Úkol číslo 1 II. část

Jeho poslední věta se mi tak nějak zasekla v hlavě. Proč? Jednoduchá odpověď. Dostala jsem trému. Diváci. To znamená celá naše škola. Uvědomujete si, že jsou to vlastně všichni kouzelníci z České republiky? Plus šédredaktorka Denního věštce a pár mudlovských novinářů?Já teda jo. Zapotila jsem se kvůli tomu ještě dřív než všechno začalo. Všechno.

Třásla jsem se vedle Lukase a vykuleně si prohlížela nově přistavěné tribuny. Byly ve výšce asi dvaceti metrů, aby diváci dobře viděli mezi stromy, kde se soutěžící budou honit, bojovat proti sobě a hledat první malý pohárek, který výherci prvního kola daruje náskok pěti minut v posledním kole.

Hledala jsem v té výšce známé tváře. Ignorovala jsem Aničiny posluhovače, jak se na mě opovrhovaně šklebí a přesunula zrak k Nebelvírským. Setkala jsem se pohledem se Stelou, která se na mě usmála a přikývla. Přikývla jsem taky a pokračovala k Havraspárským. Usmála jsem se na Emu a ještě se ohlédla ke Zmijozelu. Zamávala jsem Thee a hned po té se opět obrátila k Zapovězenému lesu.

"Čarodejky a čarodějové!" spustil stařík Kalina, "Vítejte! Vítejte při zahájení první výzvy v dějinách Českých Bradavic! Začínáme již za pět minut, tak bych poprosil o menší potlesk, ať se nám soutěžící trochu proberou!"

Okamžitě, co stařík Kalina domluvil, se spustil obrovský rachot v podobě potlesku. Když jsem se rozhlédla okolo sebe, musela jsem se prostě usmát nad různými reakcemi mých protihráčů. Anika a Felix se kochali tou pozorností, takže jsem je automaticky nevnímala.

Simon se usmíval jako měsíček nad ránem a Laura se k němu váhavě přidala. Byla si nejistá, ale dokázala to poměrně dobře skrýt.

Naši nebelvírští sourozenci byli možná stejné krve, ale názory stejné neměli. Daniel si nervózně mnul prsty a díval se do země. Naopak Venuše se hrdě dívala před sebe a dokonale ignorovala celý svět. Prostě čekala, až tahle výzva zkončí. Možná má tenhle přístup něco do sebe. Ale mojí schopnost ignorovat přehlušila má nervozita. Všichni se na mě budou dívat...

"Bojíš se?" zeptal se mě Lukas. Co se týče jeho, vždycky měl pro strach uděláno. Vždycky byl sebevědomý a dnešek nebyl výjimkou. Připadal mi, jako by tohle všechno bral jako všední událost.

"Co?" jak to do háje poznal? No vážně, jestli umí číst myšlenky, tak měl jít taky na jasnovidectví. Tyhle dva předměty jsou úzce spjaty a jeho nadání by se tím pádem využilo.

"Bojíš se?" zopakoval a nespouštěl ze mě pobavený pohled. Moment - pobavený? To jako vážně? Já jsem tady na pokraji zhroucení a on má co dělat, aby nevyprskl smíchy?

Pootevřela jsem pusu a chtěla něco říct, když v tu chvíli se najednou zase ozval hlas našeho ředitele. Tak jsem nechala otázku nezodpovězenou a odvrátila pohled ke staříku Kalinovi.

"Tak! Mé hodinky odtikávají - pět minut za námi! Inu, profesore Nováku, mohl byste první úkol odstartovat naším obrovským a barevným ohňostrojem, prosím?"

Náš profesor obrany proti černé magii, stojící nedaleko od nás, napřímil nad sebe hůlku a něco zašeptal. Hned na to z hůlky vyprsklo několik barevných světel a za doprovodu obrovské rány vytvořili na ranním nebi světlý ohňostroj.

Instinktivně jsem si zakryla uši, ale to mě tak trošku zdrželo, takže jsem jen tak tak doběhla ostatní, kteří už se rozběhli mezi první stromy Zapovězeného lesa. Zanechala jsem za sebou svého trhlého ředitele, celý učitelský sbor a studenty a mířila dopředu. Pořád jen dopředu.