BRADAVICE V ČECHÁCH 2.DÍL

Má krev, má sestra

Nemohla jsem věřit vlastním očím. Opravdu se to dělo? Opravdu tam létal ten přízrak s rudýma očima a v černém potrhaném plášti? Ano, ta mozkomroka se mi už jednou zjevila, ale to bylo jen na zlomek vteřiny a ani jsem pořádně nevěděla, jestli jsem ji vážně zahlédla.

Ale dnes tam určtiě byla. Nebyla jsem totiž jediná, kdo na ni zíral.

"Ustupte!" vykřikl nahlas profesor obrany proti černé magii - pan Novák. Vyběhl z davu a namířil svou dlouhou hůlkou proti mozkomorce.

"Expecto Patronum!" 

Nevím, jak moc silnou měl svou šťastnou vzpomínku, ale na ni to nezabralo. Sama mu to prozradila medovým hlubokým hlasem, který se ke mě linul pomalu a nebezečně jako vlk útočící na svou oběť.

"Na mě tak prostá kouzla neplatí, ty bezvýznamný červe!" 

Zamrkala jsem. Ano, byla to rozhodně ona. Ten hlas byl opravdu její. Ale kdo vlastně byla zač? A co tu chtěla? 

Nenapadlo mě nic jiného, než se zeptat. Vždycky jsem měla věci raději hned vyřízené. Teda - když pominu věci, které se týkaly školy.

"Co tu chceš? Kdo jsi?"

Mozkomorka se ke mně otočila a trochu se předklonila. Ale nic neříkala. 

"Tak mluv!" procedila jsem skrz zuby nenávistně. Kvůli ní jsem neprospala většinu nocí a ráda bych věděla, proč mi dělala z mé postele místo, kam jsem se vracela jen s nechutí.

Mozkomorka se ladně snesla k zemi a pozvedla ruce. Až teď jsem si všimla, že v ní dřímá hůlku. Přivřela jsem oči a zkoumala jsem její dřevo. Proč mi bylo tak zatraceně povědomé? Pohledem jsem zavadila o svou hůlku, která mi trčela z kapsy. A hrklo to ve mně. Ale ne... ta hůlka byla ze stejného dřeva jako ta má. Bezové dřevo je velmi vzácné a já nechápala, jak se mohla ocitnout právě v držení té podivné bytosti. Já myslela, že mozkomoři neumí kouzlit.

A taky že ne.

Mozkomorka udělala s hůlkou ve vzduchu podivné klikyháky a do toho něco potichu zamumlala. Hned na to černé potrhané cáry, které celý ten přízrak pokrývaly, začaly opadávat - jako byste rozmotávali mumii. Až na to, že pod černou látkou se neskrývalo mumifikované tělo, nýbrž obyčejná olivová pleť. Obyčejné rty, nos a celé tělo. Ženské.

Černý plášť zmizel ve vzduchu a my všichni fascinovaně hleděli na rudovlasou ženu s modrýma očima, jejichž předešlá rudá záře zmizela stejně jako dívčin plášť. 

Naprázdno jsem polkla, ale vydržela jsem se netřást. Ačkoliv mě její přítomnost automaticky nutila se jít před ní někam zahrabat a už nikdy nevylézt. Nevím, jak je to možné, ale v tu chvíli jsem měla pocit beznaděje. Jako by mi už nikdo neměl nikdy pomoci a nejlepší by bylo, kdybych to prostě všechno vzdala. 

Škubla jsem sebou, ale ten pocit byl pořád se mnou. Ani ostatní se netvářili zrovna spokojeně. Většina vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. Až takovouhle reakci dokázala vzbudit jedna rudovláska.

"Neodpovědělas mi," připomněla jsem jí paličatě a trochu zazmatkovala, protože jsem počítala, že aspoň profesoři něco udělají. Ale všichni si nervózně kousali nehty nebo si kroutili vvlasy na ukazováček a nezbývalo jim nic jiného, než se dívat. Měla jsem pocit, že ten hrozný pocit poraženosti působí na osatní hůř než na mě. 

"Ani nepotřebuji. Byla jsem všude, ale nikde,"

"Do Češtiny, prosím,"

Žena se nade mnou zlověstně usmála. Víte, možná nebyla mozkomorka, ale její přítomnost mi vysála šťastné vzpomínky stejně rychle, jako právě ochranka z Azkabanu.

"Jsem ve stínech. Jsem součástí každého mrtvého člověka. Jsem tvá krev, sestřičko,"

Tak jestli jsem při prvním pohledu na tu praštěnou rudovlásku zkameněla, tak nevím, do jakého stádia jsem se dostala právě teď. Srdce mi vynechalo jeden úder, na chvíli jsem nevědomky zatajila dech a mé nohy a ruce se proměnily v jakousi hmotu, která je ohebná asi stejně jako plastové končetiny barbie z roku dva tisíce pět. 

"Ne, nejsi," odporovala jsem po chvíli a zmateně se rozhlédla okolo sebe a hledala nějaké známky toho, že za mým názorem někdo stojí. Ale všichni jen mlčeli a nespouštěli z té obživlé noční můry pohled.

"Jsem. A ty..." dotkla se koncem své hůlky místa, kde mi bilo srdce, "Máš něco, co chci. Tvá moc Smrti se mi bude hodit do sbírky. Raduj se. Dnes se totiž vrátíš k naší matce. Že ji pozdravuji,"

"Sandro!" 

Ještě než má sestra stačila pronést tu smrtící kletbu, která se nepromíjí, ji zastavil starý hlas mé profesorky jasnovidectví. Babička Hralová dokulhala až k nám.

"Tohle není řešení. To, co jsi provedla před lety, by ti mohlo být odpuštěno. Ale už nikdy to nesmíš nikdy udělat. Proneseš ta slova ještě jednou a propadneš tomu navěky. A tvá duše nikdy nenajde-"

"Expelliarmus!" 

Už jsem říkala o tom, jak ráda řeším věci hned? Bezva. Evidentně to máme v rodině. Sandra na nic nečekala a jasně červeným paprskem odzbrojila mou milou učitelku tak nelítostně, až u toho vypadala jako Nemesis - bohyně pomsty. Navíc jí při tom kouzlu rudě zaplály oči, což působilo dojem, že pochází z úplně jiného světa než my ostatní.

Babička Hralová se ale ani nehla a aniž by ze Sandry spustila pohled, nechala svou hůlku dopadnout deset metrů daleko.

"Vybrala sis tedy zatracenost," pronesla tvrdě. V jejích tmavých očích se zableskla jiskra hněvu. Má zatracená sestra ji ale ignorovala a znovu se soustředila na mě.

"Pro dnešek máš štěstí, Ester Hanusová. Ale moc se neraduj. Já mám svatou trpělivost. Nikdy nebudeš v bezpečí. Budu čekat, dokud tě nedostanu. A až se tak stane-"

"Tak co? Co tím získáš?" skočil jí do řeči Lukas. Hrdě se postavil vedle mě, připraven mě chránit.

"Vida, vidím, že ti na Ester záleží," ušklíbla se krutě Sandra a podívala se mi zpříma do očí, "Stejně jako mé sestře záleží na tobě," znovu se podívala na Lukase, "Budu si tě pamatovat,"

A tak, za obrovské rány a rudého světla, zmizela má dávno ztracená sestra v tmách bradavických pozemků. A jediné, co po sobě zanechala, byl strach, bolest a pocit mdlob, který jsem, jako většina kouzelníků v mých řadách, nevydržela a pod náporem toho všeho zmatku padla k zemi.