BRADAVICE V ČECHÁCH 2.DÍL

Perné pondělí

Když už se ten začátek školního roku nějak rozjel, ani jsme se nestačili rozkoukat a polovina září byla v pytli. Uvědomila jsem si to, když jsem společně s havraspárskými a zmijozelskými mířila do strašně vysoké věže, v jejímž vrcholku byla učebna jasnovidectví.

Co se týče babičky Hralové a té učebnice, co mi dala, s hrdostí vám můžu říct, že jsem přečetla celé dvě stránky. Dost dobrý, co? Teda aspoň na mě. Navíc víte, jak je to velká kniha? A to písmo? Nemohlo by být menší.

Usedla jsem k mému stolu a sledovala, jak se babička Hralová baví s Anikou Jirákovou. Nevypadala úplně dobře. Tím nemyslím babičku Hralovou. Ta vypadala, jako by měla ještě víc energie než obvykle. Naopak Anika byle nezvykle bledá. Měla kruhy pod očima a vsadila bych se, že měla mnohem míň řasenky než na co jsem zvyklá. Celá se třásla, sotva se držela na kolenou.

"Jak jsem řekla, tvé schopnosti pro jasnovidectví jsou obdivuhodné. Chtěla bych, aby sis ode mě vzala tuto knihu. A do konce školního roku si sedni s Ester. A vida, támhle je," babička Hralová se na mě mile usmála a dovedla Aniku až ke mně.

"Ester, ty a tady Anika jste pro jasnovidectví ty nejnadanější dívky z celého ročníku. Chtěla bych, abyste spolupracovaly. Společně můžete být ještě silnější a já si jsem jistá, že se tak stane. Takže budete až dokonce semestru spolu sedět, ano?"

Zaraženě jsem se podívala z babičky Hralové na Aniku a zase zpět. To si děla srandu?

Mezitím, co jsem na ni koulila oči jako kapr, se ostatní ztišili a usedli ke kulatým stolům s křišťálovými koulemi.

Po několika vtěřinách už jsem se konečně probrala a vykouzlila falešný úsměv. Mám babičku Hralovou celkem ráda, ale teď mě 'kapánek' naštvala. Rozhodně musela vědět, že se my dvě nemusíme. Naše vražedné pohledy tomu jen nasvědčovaly.

"Jistě," odpověděla jsem jí a sundala svou tašku ze sousední židle, na kterou jsem si ji položila, když jsem přišla. Babička Hralová pobídla Aniku, ať si sedne vedle mě. Můj názor? Byla jsem úplně proti. I když Anika zrovna nebylo ve své kůži, propálila jsem jí nenávistným pohledem a poté (ne)úspěšně ignorovala.

Ona mi nevěnovala jediný pohled, natož její obvyklý arogantní úsměv. Prostě byla ráda, že si konečně může sednout. Takovou ji neznám.

"Pročetla sis pár stránek z té učebnice, co jsem ti dala?" zeptala se mě ještě babička Hralová.

"Ehm..." zarazila jsem se, "Jo. Jo, přečetla,"

"Dobrá. Kdybys něčemu nerozuměla..."

"Tak se vás zeptám, jasně," skočila jsem jí rychle do řeči. Už jsem chtěla, aby začala hodinu. Akorát tu na mě zase koukalo několik čumilů. Bylo mi úplně jasný, co si myslí. Taková šplhna...

Kdyby jen věděli. Co já bych za to dala, kdybych se mohla takového speciálního chování ke mně zbavit. Prostě mi je to nepříjemné. Nebyla jsem prostě na to zvyklá. Nikdy jsem nebyla přelomová studentka. A když jsem sem přestoupila, tak se to nezměnilo. Tedy aspoň jen v prváku. A teď je to úplně jiné.

"Za velkou moc velká zodpovědnost, co?" utrousila Anika a obrátila ke mně unavené pomněnkové oči.

"Všimej si svýho," odsekla jsem jí. Až později mi došlo, že Anika vlastně řekla pravdu.

"Taky budu," pokrčila rameny a natočila si jednu zlatou loknu na ukazováček, "vlasy jsou děs a hrůza. Moje žehlička musí něco vykouzlit,"

Podívala jsem se na její husté vlasy a zavrtěla hlavou. Anika má nádherné zavlněné konečky a ona si to ničí žehličkou. Ale mně to může být přece jenom jedno, že jo? Moje vlasy to nejsou.