Kodex Nomeró

▬ kapitola čtvrtá

Bylo mi do pláče. Jen nechat rukávy, aby ty slzy vsakovaly nekonečně do sebe. Ale dovolit jsem si to nemohla. Nemohla jsem zklamat Rina, otce, matku, svou rodinu, které jsem slíbila, že budu silná.

„Má paní, jste v pořádku? Nebudete něco-"

„Ne," řekla jsem rychleji, než bylo nutné. Kdyby to dořekla to, co jsem si myslela, asi bych to nevydržela. „jsem v pořádku."

„Dobře." přikývla Leirei a dál mlčky seděla vedle mého boku.

Neustále jsem musela koukat z toho malého otvoru, říkající si okénko. Krajina se za ním připomínala nekonečné množství barev na bílém plátně. Nepostřehnutelně. Rychle. Vlastně jsem to nedokázala vnímat. Jen jsem hloupě koukala do prázdna, letmo vnímajíc dupající koně či drkotání kočáru.

V ústech jsem měla sucho, nedokázala jsem ani polknout. Mysl mi nepracovala zrovna na plné obrátky, ale věděla jsem, že se to bude muset napravit, jakmile dojedeme do cíle. Nemohla jsem je zklamat.

Zůstanou vzpomínky, uklidňovala jsem se v duchu, držíc slzy v koutcích. Zůstanou vzpomínky, které budou ještě chvíli bolet.

Měla jsem chuť z toho kočáru vyskočit, lehnout si někde do trávy a nechat se hladit vánkem a lístky. Nechat problémy stranou. Jaké je to býti normálním člověkem? Existuje vůbec něco takového? Existuje život, který není ovládán nikým jiným než mnou? Proč myslím na něco takového? Myslela jsem si, že jsem s tím smířila?

Smířit se je vlastně lež. Chodila jsem okolo horké kaše se slovy, že je to již dáno, že je to povinnost. Když ale na to má přijít, propadla bych se raději do země nebo schovala do otcovy róby.

Ale každý to z vyšší vrstvy musí podstoupit. I má matka. Jak se mohla cítit ona? Byla potopena ve stejných myšlenkách jako já?

Skousla jsem si ret a zavřela oči. Nemohla jsem si dovolit prohrát. Musím dostat ze sebe jen to nejlepší, co se od nastávající očekává.

„Má paní, být vámi, tak nevystrkuji hlavu z kočáru. Mohl by vás někdo vidět." ozval se zepředu kočáru a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to bylo říkáno mně.

Vlastně ano. Neviditelný kočár a magičtí koně. Kočár, jenž je posypán neviditelným práškem a koně, které můžou vidět jen vyšší lidé s magickou mocí. Pro nepřátele je tak tento kočár a koně neviditelní, avšak stopy, ty viditelné na zemi jsou. Ale než si to stačí kdokoliv uvědomit, stopy nechá zmizet vítr.

Děkuji, pane kočí. Přenesla jsem se na jiné myšlenky.

Usmála jsem se a podívala se do klína, kde jsem měla položené své bledé dlaně. Natáhla jsem své prsty a sledovala, jak tenké jsou. Málem jsem podlehla myšlence, co si o mne bude rodina Kuchiki myslet. Už několikrát mi bylo Leireiou řečeno, abych trochu přibrala na váze. Ale netuším, co by mělo být špatně; jedla jsem jako každá v rodině. Otec mi však jednou řekl, že i magie, kterou oplývám, si bere nějaké síly z mého těla, neboť je s ním propojen. Takže je to možná tím.

Jak to bude vypadat, až budu mít krvavý prsten na svém prstu? Matka, když jsem ji kolikrát sledovala u jídla, měla na svém ukazováčku takový prstýnek, jenž byl do kůže vyryt rudo černou barvou. Vypadal jako čára, která nebyla štětcem ještě doupravena k dokonalosti. Krvavý prsten. Důkaz, že kapka krve dvou nastávajících byla spojena a pár tvoří navždy zpečetěný osud.

Zavřela jsem oči.

Jen myšlenky na to mě přinášely k šílenství. Bylo to nedočkavostí? Strachem? Nejistotou? Kdo ví. Sama jsem se v sobě v této chvíli nevyznala.