Kodex Nomeró

▬ kapitola šestá

Utekl velmi dlouhý čas od doby, kdy mě paní Kuchiki doprovázela panstvím. Nyní jsem seděla na kolenou ve své loži, poslouchala bijící vítr do dveří a vyčkávala se zavřenýma očima. Po rukách mi přejel mráz, ale neotřepala jsem se. Řekla jsem si, že se pokusím změnit. Alespoň ze zevnějšku. Ale jak bylo řečeno, jak byl člověk naučen, takový také byl. Málokdy šlo násilně změnit svou povahu, svého ducha.

Rodiče do mě nic nevtloukali, protože věděli, jak je to těžké. Že každý je nějaký. Ale kvůli těmto lidem, kvůli klanu Kuchiki, jsem toho povinna. Ukázat, že jsem jiná, že budu jiná.
I když to bude nesmírně těžké.

Ozvalo se zaťukání a já bez toho, aniž bych se otočila, otevřela oči a pozvala osobu dále.
„Má paní," Nemusela jsem vidět, co Leirei udělala. Jako vždy, věrně se klaněla.

„Kolik času zbývá, Leirei?" zeptala jsem se vyrovnaně.

Uslyšela jsem, jak rukávy její róby o sebe zašustily, což jsem vyvodila to, že spojila ruce do rukávu.

„Necelé dvě hodiny, má paní. Čas, jenž je věnován..."

„... krvavému šatu." zašeptala jsem.

Spojení krve. Krvavý prsten. Krvavý šat.

Všechno to znělo tak krvavě, že ano. Ale vše bylo součástí onoho obřadu.

„Ano," souhlasila. „zda vás mohu poprosit o přesun do sálu vedle."

Tam, kde se spojí krev. To mi řekla paní Kuchiki a bylo těžké si to nepamatovat.

„Jistě." Má obyčejná róba zašustila o podlahu při mém pohybu, jakmile jsem vstala. Narovnala jsem se, dívajíc se do zdi, kde visela prázdná klec a otočila jsem se k Leirei, bez žádné grimasy.

„Můžeme jít."

* * *

Služební musí dělat své vrchnosti pokaždé společnost, ať je v sázce cokoliv. Leirei za mne otevřela dveře a já vstoupila. Sál jsem ale neviděla; celá plocha byla zakryta velkým červeno-černým plátnem, v jehož středu byl střih, umožňujíc projít do sálu. Tam jsme ale zřejmě neměli namířeno.

Leirei otevřela další posunovací dveře a my se objevily v menším prostoru, však velice krásně vybaveném. Všude tančily magické částice, které skoro vznášely mou osobu.

„Vítám vás zde, Aarin Nomeró."

Srdce mi úlekem poskočilo, avšak jsem sebou neškubla, ale jen zamrkala na ženu přede mnou.
„Paní Kuchiki." Poklonila jsem se až k zemi a sklopila hlavu.

„Zvedněte se, dítě." řekla jemně a já pozvedla hlavu vzhůru, do jejích očí, ač jsem moc dobře věděla, že oční kontakty jsou proti zákonu.

Udělala jsem to, čemu žádala. Zvedla jsem se z poklonu a ona mi vzápětí dala své hebké ruce na má ramena. Usmála se na mě.

„Dnešní den vám změní život, naše milá. Budou zde nové zákony této rodiny, noví lidé, nové zvyky. Budete tu místo mne, budete novou vládkyní spolu s Blackem."

Sice mi vadilo, že mi neustále vykala, ale asi to tak muselo být. Je to nezvyklé.

Přikývla jsem a ona pokračovala: „A nyní k obřadu. Dvě hodiny jsou sice dlouhá doba. Ale šat, jenž si oblečete, chce čas a prostor, potřebuje si zvyknout na vaši magickou sílu."

Někde z prostoru se ozvalo melodické zvonění. Nebylo to ale zvonění, které hrálo na nervy, nýbrž uklidňovalo celé tělo, až jsem málem spokojeně zavřela oči a zároveň zavřela dveře do svého ráje.