Kodex Nomeró

▬ kapitola osmá

Black a jeho otec útočníka nepronásledovali. Nemělo to cenu.

Přiřítila se k nám paní Kuchiki, která vypadala mnohem lépe než já. Plášť, který jsem měla na ramenou, mi slabě vlál, a díky druhé vrstvě šedého oděvu jsem se cítila jako bych snad ukázala své magické runy na zádech. Vlasy jsem měla všude možně a dlaně byly zaschlé krví.

Jsem bezmocná, naprosto slabá.

Je možné, že neovládáte žádnou sílu?

Byla bych ráda zaťala znovu pěsti, ale bolest by se asi ozvala.

Obrátila si mě k sobě tváří a zkoumala každou mou skulinku obličeje, nad čímž jsem zamrkala překvapením a potom, co jsem se vzpamatovala, jsem jí začala ujišťovat, že jsem v pořádku.

Díky Blackovi a Muerovi.

„To jsem ráda, dítě." oddechla si. Pak se napřímila, když k ní došel její muž. Neclord zchladil pohledem prve mne a poté jej zjemnil na paní Kuchiki.

„Jsi v pořádku, můj milý? Blacku?" optala se starostlivě paní a zvedla prsty k Blackovému obličeji, kde byl malý krvavý šrámek. Neuhnul jako drzý kluk. Jen zavřel oči a řekl: „Jsem v pořádku, matko. Je to jen škrábnutí."

I paní Kuchiki zavřela oči a poté se obrátila ke svému muži.

„Ty ho znáš, drahý?"

Tentokrát přivřel oči pan Neclord a jeho tvář cukla.

„Ano. Je to někdo, kdo zůstal ze své krve jako jediný. Z klanu, který byl smeten z povrchu."

Žaludek se mi obrátil vzhůru nohama. Znělo to tak krvavě a nepříjemně, že to jistě vypadalo tak hnusně, jak to zní.

Ucukla jsem sebou, když mě propálil pan Neclord nebezpečným pohledem, avšak já v pravou chvíli sklopila oči k zemi zaseté třískami, špínou z venku a dešťovými kapkami.
Naprosto se mi to vykouřilo z hlavy, že venku vlastně pršelo. Polkla jsem a přes klesající pápěří jsem vzhlédla k obrovské díře v budově, díky níž šlo vidět ven. Suše jsem polkla nervozitu a ostře se dívala, jak padá déšť a rozprskne se na zemi. 

Ale v duchu jsem zavrtěla hlavou, neboť mé negativní myšlenky, které ten déšť vyvolal, nic neznamenají. Nemám cit pro zlé. Ne a ne.

Zpozorněla jsem nad hlasy Blacka a jeho otce, když do rozhovoru vtrhl se vší poklonou Mueri, který se vytratil, aniž bych to postřehla.

Blackovy rty se pohnuly a řekl, ať se postaví a informuje jej o stavu panství a lidí v něm. Když pozvedl Mueri svou hlavu s tmavě šedými roztřepenými vlasy, na jeho tváři se vyskytl doušek nervozity a kapky potu, čehož jsem se bála, aby si toho Neclord nevšiml. Protože kdo ví... protože on, jakožto vůdce, by byl schopný ztrestat každého, kdo poruší zákony.

Ano, říká ta, která je za jeho zády několikrát porušila.

Sklidila jsem z tváře všechny pochybnosti a nasadila si kamennou masku. Musela jsem si věřit, aby mi vydržela co nejdéle.

Mueri se na Neclorda neodvažoval podívat, byl věrný jen svému pánovi, když mu říkal, oč ho Black žádal.

„Můj pane. Ti, jenž vyšli ven... jsou mrtví, pane."

Všichni zkoprněli jako solné sloupy. Držela jsem v sobě neuvěření a strach. Zase a opět-

„Co se to tu sakra děje?" vyslovil chladně otázku, na kterou jsem zrovna myslela i já. Neuvěřením se mi třepala víčka jako křidélka ptáčete.