Kodex Nomeró

▬ kapitola třetí

„No tedy, překvapila jsi mne." ozvalo se ode dveří a já natočila jen hlavu, ačkoliv jsem ho dle hlasu poznala.

Chvíli jsem čekala a význam těch slov si přehrávala v hlavě. „Co tím myslíš?" zeptala jsem se a usmála se.

Hnědovlasý kluk přešel ke mně a zastavil se. Jeho pohled směřoval k zahradě, kam jsem začala upírat pohled i já, abych si mohla každý detail zapamatovat.

„Ten tanec." zamumlal nevrle. Oči měl přesto pořád zavřené. 

Otočila jsem se zpět a narovnala se. Nyní jsem žádný čaj v rukou nedržela, protože jsem věděla, že bych si jej nevychutnala tak, jako předtím. 

„Opravdu? Sama ani nevím, že něco takového umím a že jsem něco takového zvládla." zašeptala jsem a s pootevřenýma očima jsem se dívala na tu krásnou třešeň, jejíž lístky začínaly pomalu, ale jistě, kvést přímo k dokonalosti.

„Teď nevím, jak to myslíš ty, sestro." zamumlal a zachytila jsem jeho pohled upřený do zahrady, plné živých magických částic a duší v podobě lístků, větví, hlíny a trávy.

Zazubila jsem se. „Však to za dva roky také poznáš, uvidíš. Prozrazovat ti to nebudu," Vyplázla jsem lehce jazyk na znamení, že si dělám legraci a on odvrátil hlavu ode mne. Že by byl uražený?
Úsměv z mé tváře polevil v momentě, kdy jsem si uvědomila, co je za den. I Rin to pochopil a sklopil hlavu. Ovšem z jeho tvrdého výrazu jsem nedokázala poznat, o čem přemýšlí. Smutek se ve mně míchal společně s nervozitou a strachem z představy, že tohle všechno ztratím. Opravdu vše. Již nikdy sem nejspíš nevstoupím, nikdy neuvidím tyto mi drahé osoby, jenž po celou tu dobu šestnácti let hrály v mém životě důležitou roli. Ale víte, nehodlala jsem brečet. Nemohla jsem. Když už tu mám strávit poslední momenty, strávím je s tím úsměvem, který je i proti zákonu, ale koho to zajímá? Mít krásné chvíle uložené v paměti je nejdůležitější.

„Žádná unáhlená rozhodnutí, žádné grimasy, žádné citové oční kontakty, žádné zbytečné a neuvážené pohyby, žádná zbytečná slova..." zašeptal a já zvedla rty vzhůru.

„Zákon...? Proč mi ho říkáš?" 

Rin zvedl hlavu se stále zavřenýma očima a pravil: „Aby si nezapomněla, že se nemáš tak často usmívat."

Smutně jsem se usmála, cítila jsem, jak se mi zachvěly rty, avšak nic z nich nevyšlo. Zavřela jsem oči, abych potlačila ty nezbedné slané vodopády.

„Ach tak. Slibuji ti, že se budu méně usmívat." Podívala jsem se na něj, jenomže on se díval na podlahy. Obrátila jsem se zpět k zahradě a každý detail si zapisovala do mysli jako magická slovíčka.

„Má paní." Dveře se posunuly po podlaze a uprostřed zastavily, když si postava v nich uvědomila, že tu nejsem sama.

„Ach, omlouvám se, já-" 

„Leirei." řekla jsem hlasitěji a věnovala jí jednoduchý pohled, jenž naznačoval, že je vše v pořádku. Přikývla.

„Je čas." zašeptala a jakmile Rin v tichosti odešel, jen píseň zahrady nám do myslí to ticho těsnila postupně pryč. 

Polkla jsem a rty vtáhla do sebe, nevědíc co říct. Ale hodlala jsem zakročit první já, ač nerada; zvedla jsem se ze sedu a uhladila si róbu.
„Půjdeme?" zašeptala jsem, a aniž bych počkala na odpověď, jsem s bolestí v nohách a srdci, opustila své lože.

* * *

Magičtí koně zařehtali a podupávali kopyty po kamenné cestě, vedoucí do lesa, dál od panství rodu Nomeró.