Kodex Nomeró

kapitola čtrnáctá

Ztráta syna musí být bolestivá.

Musí to být něco, co zanechá v hrudi ohromnou díru a ne jen tak něco jí spraví.

I když to nebyl její pravý syn, už jen to, že ho vychovávala od jeho prvních let, muselo být silné pouto.

Nemělo cenu v té místnosti zůstávat, takže jsme s Blackem v tichosti odešli. Když zavřel dveře, položil mi ruku na rameno a podíval se mi do tváře, avšak ne do očí.

Vděčně přikývl.

Překvapilo mě to, ale zároveň jsem to pochopila. Ovšem v té chvíli se to opravdu schylovalo k velkému zlu a to se mi nelíbilo. Přece jen to, co říkala paní Kuchiki... že si sedli do oka při prvním setkání a to všechno. Za nimi se táhne úžasná minulost a kvůli tomuto to skončit nemohlo.

Uhladila jsem si róbu a pohlédla na klec, která byla cítit chladem, neboť ptáčci již dávno zmizeli za svobodou.

Udělala bych to samé i v tomto chladném těle?

Kdo ví.

Emoce tkví v každém z nás, ale mnohdy je musíme nechat zmrazit, aby toho někdo nevyužil. Ale někdy jsou i záchranou.

Proč jsou emoce záchranou, matko? V jakém případě tohle nastane? Co je to... záchrana?

Je to něco, od čeho se dá utéct; před smrtí, před osudem nebo před nepřáteli?

Zahleděla jsem se do podlahy a přivírala oči.

Jak málo stačilo k tomu, aby se ze mě stala chladná schránka, která by snad ani nezachránila pro své bezpečí ani malé ptáčky zavřené v kleci.

Jak odporné.

Být potomek Vyšší vrstvy, která nezná emoce. Schovávat se za pravidly a silnějšími, nebýt vládci vlastního času a osudu.

Z myšlení mě vyrušilo zaklepání.

Věnovala jsem dveřím pohled a mlčela.

Zvedla jsem se, uslyšela, jak mi róba lehce šustí po podlaze a poslouchala každý svůj krok, který byl tichý jako ten myší.

První.

Vždy jsem se usmívala ve chvílích, kdy jsem byla sama.

Druhý.

A když sama jsem, neudělám to.

Třetí.

Proč?

Čtvrtý.

Emoce byly zmrazeny. Ty emoce, které jsem milovala, které mým očím vytvořily nový pohled na svět a o kterém jsem se mohla podělit. Ten úsměv, který byl zakázán, ale přesto mi byl uvolněním ve věčné samotě.

Pátý.

Natáhla jsem ladným pohybem dlaň a bříšky prstů se dotkla povrchu dveří.

Pootevřela jsem rty a tiše s nepřekvapivou chladností vydechla.

Pozvedla jsem víčka a koukala na texturu dřevěného rámu a důlku, do které jsem poté vložila dlaň.

Ani kapka. Neozvala se ve mně ani kapka emoce, kterou bych mohla popsat. Kdysi jsem každé dřevěnou věc obdivovala a představovala si, jak to ti někteří lidé dokáží uhladit, zpracovat a neponičit. Vnímala jsem každou vrstvu magického vlákna, každý láskyplný dotek člověka, jenž to dřevo tak krásně spojil s magií přírody. Nyní se však nic nestalo.