Kodex Nomeró

▬ kapitola pátá

Nikdy jsem si nepomyslela, že to bude takové.

Poté, co se lidé, stojící u chodníku, aby viděli budoucí dívku rodiny Kuchiki, odstoupilo, mě pár služebných doprovázelo společně se třemi Kuchiki do jejich panství.

Bylo naprosto odlišné od toho našeho. Žádné magické rybičky neplavaly v potůčku, ani žádná zeleň se nevlnila okolo kamenů.

Střed panství, kde byly všude rozloženy malé kamínky, byl v šedé barvě. Žádná jiná barva tam nebyla, kromě  zlatého stromu, stojícího uprostřed kamínků. Zdálo se mi, že je to obyčejný strom. Ale je také pravda, že neznám historii tohoto klanu a proto jej nemohu soudit.

Prošli jsme okolo, mlčky. Vůbec jsem to nechápala, ale respekt vůči nim mi nařizoval, abych byla též potichu a následovala je.

Pohlédla jsem očkem k Leirei, která byla tiše stejně jako já a malými kroky šla za mnou.
Oči se střetly a já se na ni málem usmála, ale neudělala jsem to, neboť právě včas zavrtěla hlavou.

Ještě že ji mám...
Náhle se pár Kuchiki zastavil a já skoro nestačila zastavit a málem jsem se setkala tváří s jejich zády. To by asi neměli radost a pak by mě jen vykopli do lesa a nechali napospas divokému životu lesa.

Heh, proč o tom smýšlím tak negativně?

Black Kuchiki s jeho otcem se dali do pohybu a nechali mě, matku mého nastávajícího s její a mou služebnou.

„Zde bude vaše místnost. Naši služební odvedli svou úžasnou práci a vaše věci sem již přenesly. Snad se vám tu bude líbit. Ve vedlejších dveří je chodba do dvora a hned vedle je Velký sál. Tam," odmlčela se. „Je místo, kde spojíte svou krev."

Pootevřela jsem rty, ale i přesto jsem mlčela. Co k tomu bych měla říct? Bylo to dáno. Nezbývalo mi nic, než přikývnout a smířit se s tím. I má matka i tato žena musely podstoupit to stejné.

„Děkuji vám." Spojila jsem si dlaně do rukávu a poklonila se, což mi paní Kuchiki také oplatila.
Zavřela oči, narovnala se, a já se otočila a lehce položila dlaň na hebkých dřevěných dveří. Naprosto odlišné. Na to si asi nezvyknu, mé loži se to totiž vůbec nepodobá. Tady budu pobývat celý svůj život?

Levandulová vůně se tímto prostředím vůbec neprolínala, jak bylo u nás zvykem.
Míchala se tu spíše vůně medu a vonných svíček z pampelišky.

Vdechla jsem všechno to aroma a lehce jsem zatlačila do důlku posuvných dveří, čímž se pomalu a tiše otevřely.

Jakmile jsem udělala krok vpřed, objala mě zvláštní energie, podobající se elektrické síle jako by byla lehkým bavlněným plátnem, jímž jsem procházela se vznešeností a lehkostí ptačího pírka.
Otevřela jsem oči, ač jsem ani netušila nic o tom, že bych je zavřela. To kouzlo bylo opravdu utěšující, přímo ukolébavé.

Zamrkala jsem a rozhlédla se. Žádný třpytivý vodopád ve skleněné tabuli netekl, ale bylo to něco mnohem krásnějšího, zároveň však smutného.

Klec visela ve vzduchu, lehce se kolébala, byla obalena lesklým a okouzlujícím magickým práškem.

Natáhla jsem ke kleci ruku a živé malé dušičky se rozzpívaly jako by přiletěla matka.
Tři ptáčci otevírali zobáčky, z nichž vycházela překrásná melodie.

Polil mě smutek, nohy mi ztěžkly.

„Paní Kuchiki?" zašeptala jsem. Avšak paní nepřišla. Seber odvahu, Aarin. Vzchop se a vyhlaď všechen strach a pochybnosti.