Kodex Nomeró

▬ kapitola jedenáctá

Black čekal, dokud jsem těch pár schodů nesešla a bok po boku se vydali chodbou, což mě celkem překvapilo, neboť bych do něj neřekla.

Ale jak řekl. Mezi námi může být zrádce. Každý krok je nebezpečný. Ještě k tomu, když jsem bez Leirei.

„Můj pane?" zašeptala jsem.

Black šel dál, mlčky, avšak mi věnoval pohled, prozrazujíc, abych promluvila.

V rukávu jsem si stiskla prsty. A vydechla.

„Nevíte, co se stalo s mou služebnou?"

Black se zastavil. Zamrkala jsem a zastavila pár kroků před ním.

Chladně se mi podíval do tváře, jako by snad hledal zranitelnost.

Zranitelnost.

Zavřel oči. Chvíli udržoval mezi mnou mrtvé ticho. „‚Budeš si od Aarin Nomeró držet chladný odstup'. Tak zněl rozkaz mého otce."

Vytřeštila jsem oči.

Svaly mi ztuhly, srdce jsem slyšela až v hlavě, čerstvý vzduch byl nepřítomen.

Cože?

Co to má znamenat?

Držet si odstup?

Vařila se ve mně krev, v hlavě mi dunělo, okolí se mi rozmazávalo.

„Cože...?" zašeptala jsem nevěřícně.

Black měl zavřené oči, chladně stál, neprojevil žádný náznak... ničeho.

Byl však přinucen je otevřít, když se mé nohy samy od sebe rozešly k místnosti, kam jsem mířila a kterou mi ukazovala paní Kuchiki po mém příjezdu.

Black mě nenásledoval, stál na místě, propalujíc má vzdalující se záda.

Ale to mi bylo jedno.

Slzy se mi tlačily do očí, ale nyní jsem nehodlala fňukat. Ne.

Leirei.

Ve vzpomínkách se mi vynořil její úsměv.

Paní, myslíte, že mohu být s vámi?

Cítila jsem, jak jsem si nehty zatnula do dlaně, až začal téct potůček krve.

Pálila mě bosá chodidla, ale nezpomalila jsem. Jako bych byla ovládána pomstychtivou magií.

Prudce, bez zaklepání, bez jakékoliv slušnosti, jsem otevřela dveře. Průvan mi rozvířil vlasy.

Na rám dřeva se přichytilo pár kapek krve z mé dlaně.

Oči se na mě upřely, paní Kuchiki vykulila starostlivě oči, Neclord se chladně mračil.

Vřítila jsem se do místnosti jako chladný vlk a zastavila se přímo před Neclordem. Vztek se ve mně natolik vařil, že jsem na něj viděla rudě. K čertu s pravidly!

„Co... co to má znamenat?!" vyjekla jsem naň.

Paní Kuchiki málem zatajila dech, strážní znatelně ztuhli i přes vyčerpanost a Neclord se mračil ještě víc.

„O čem to mluvíte, Nomeró?" zeptal se svým hlubokým hlasem, předstírajíc, že tu mou scénku neviděl a ani neslyšel, protože je to přeci pán.

Ostře jsem se nadechla. V očích mi zářil plamen vzteku.

„O mé služebné, kterou jste odvolal z mého boku."