Kodex Nomeró

▬ kapitola sedmá

Hlasitý křik dívky za dveřmi mi pronikl do uší a pohltil mě myšlenkami, jenž mi zamlžily vidění, a dokud mě již plně neohluchl další, mnohem silnější zvuk.

Vlasy se mi rozvázaly z účesu z prudkého závanu silné větrné síly, ruce jsem natahovala před sebe v boji ochránit si obličej před létajícími dřevěnými kusy prken, vytržených ze stavení. V uších mi znělo praskání dřeva z neznámého výbuchu, křiku služebných a znatelného chaosu.

Moje tělo spadlo mezi prach a rozbité dřevěné trámy, až mi to vyrazilo dech, přičemž jsem uvážila, ze to bylo asi moc rychlé na to, abych to vstřebala a uvědomila si to.

Zakuckala jsem se a pohlédla do šera, kde se mi v očích proplétaly zpomalené obrazce; dřevo, prach a magické síly.

Náhle mé oči ozářilo modré světlo; ne však z dáli, nýbrž z mého těla. Vytřeštila jsem oči na plameny, jenž olizovaly mé tělo, kdy krvavá róba mizela z mého těla jako dřevo, spalujíc se. Chtěla jsem vykřiknout, ale můj mozek mi nevydával žádný signál o nějaké bolesti. Byl to bezbolestný plamen, který krvavou róbu spaloval neviditelnými kousky magické síly. Zbyla mi na těle jen pouhopouhá druhá vrstva šedého oděvu, díky čemuž jsem se skor cítila jak nahá.
Co se stalo? Co se to děje?!

Dech se mi splašeně zadrhl v hrdle, čímž se mi nahrnuly slzy do očí.

Stín nade mnou mě probudil z toho šíleného transu; jenže myšlení bylo ještě na obrátkách a tak jsem se začala strachy sebou plazit po špinavé nerozeznatelné podlaze, zda to není nějaká cizí duše.

Nebyla.

Tvář mi byla povědomá.

„Má paní, jste v pořádku?" zeptal se onen hlas, jenž mi v uších zněl snad milionkrát za sebou.
Němě jsem přikývla a vystrašena koukala na stín jeho rozmazané ruky. Roztřeseně, s nezapomenutelnou eleganci, jsem ji k němu zvedla a služebný mě pozvedl na nohy a přidržel.

Zapotácela jsem se a zakašlala nad nedostatkem čerstvého vzduchu, neboť se tu vznášel jen prach a nečistá, zkažená síla.

Vytřeštila jsem oči, které štípaly nad uschlými slzami.

Č-černá magie? uvědomila jsem si. Ne! Ne, to nemůže...

Co se stalo? křičela má mysl a já se ohlédla za sebe, avšak ani to nepomohlo, abych zjistila, co se děje, neboť všude létalo velké množství prachu. Přes něj jsem viděla jen záblesky různých barev, které vyjadřovaly jedno; a to magii.

„Paní, prosím, následujte mne." řekl služebný a já se k němu rychle otočila, s vlasy již rozpuštěnými.

Vzpomněla jsem si, odkud jeho obličej znám.

Byl to služebný Blacka Kuchikiho.

Ohlédla jsem se k barevným spouštím. Kde je on?

Co řekl služebný, udělala jsem. Pozvedla jsem nohu, která mi připadala těžší, než kdy jindy a udělala krok. Tělo jsem měla jako z olova, málem se nechtělo na můj rozkaz hnout ze strachu, z pocitu, ze kterého mi běžel mráz po zádech.

Strach mě hltal víc, než kdy jindy. Ač jsem se snažila, nemohla jsem se přestat třást. Blackův služebný si toho musel povšimnout, neboť si mě přitiskl k sobě tak ochranitelským způsobem, až...
Závan silného poryvu mě probudil tak, abych zvedla oči a zaostřila do prašného vzduchu, kde se rýsovala silueta.

Vytřeštila jsem oči, jakmile se neviditelnost trochu rozprášila a já uviděla obrovskou díru v budově, na jehož větších úlomcích seděla další osoba, kterou jsem ale nepoznávala.