Ztracený syn (HP)

4. Zvláštní úmysly

"Mohl byste mi laskavě vysvětlit, pane Pottere, proč se tři hodiny a dvě minuty po večerce nacházíte mimo vaší ložnici. Nebo se mi právě hodláte vymluvit, že jste se tam chystal?"

Harry strnul v půli pohybu. Opatrně se otočil k profesorovi. Jeho výraz se mu nelíbil. Zdál se ještě hrozivější než když vyhrožoval Longbottomovi žabíma ocáskama v jeho oblíbeném pudinku.

"Ano, to jsem se právě chystal udělat," řekl Harry popravdě. Avšak když viděl, že se Snapovi dostává tik do oka, rychle se to snažil vyžehlit. "Před večerkou jsem se vydal prozkoumat sklepení, ale zabloudil jsem. Omlouvám se, pane profesore, že jsem vám přidělal starosti s mým nachytáním." Někdy během řeči sklonil hlavu, aby nemusel čelit naštvanému pohledu.

Až když slyšel odkašlání, podíval se na kolejního ředitele.

"Myslím, že by bylo vhodnější, kdybychom šli do mého kabinetu a tam mi řeknete vaše jistě poutavé vysvětlení." Nato se Snape otočil a vydal se ke svému kabinetu, přesvědčený, že ho Potter následuje. A  on následoval.

"Tak, Pottere," pronesl, když se usadil za svým stolem a Harry z druhé strany na tvrdou, dřevěnou a hlavně nepohodlnou židli. Ale Harry byl zvyklý. Vždyť jeho polorozbité lehátko v přístěnku pod schody bylo podobně nepohodlné. A to nemluvil o tom, že když něco provedl, spal venku v boudě pro psa, kterou jeho strýc Vernon speciálně super-tajně vzal se skládky.

"Já čekám, Pottere," probudil chlapce extrémně nepříjemný hlas z jeho zasnění. A sakra, pomyslel si. Proč je zrovna Snape, který ho nachytává zabořeného ve svých myšlenkách?

"No, jistě chcete vědět, co jsem dělal tak pozdě po večerce, že?" Nenápadně se po něm podíval. Propaloval ho pohledem. Raději se zadíval na jeho lahvičky s inkoustem a dal se do - trochu  poopraveného - vyprávění. "Trošku jsem se.. řekněme nepohodl s... Dracem a tak jsem se ho vydal hledat, protože jsem si s ním chtěl vysvětlit... různé věci. Bohužel se tu moc nevyznám, tak se mi cesty začaly po chvíli plést a já se nořil do útrob sklepení. Narazil jsem na cesty, na kterých byl prach a nikdo po nich nechodil už roky-" ve svém vášnivém řečnění ani nepostřehl, že profesora jeho řečnění nevýslovně nudí.

"Jestli nehodláte přestat v mluvení, Pottere, tak vám mohu dát školní trest v Zakázaném lese, kde byste měl šanci plně říct, co máte na srdci." Harry strachem zbledl. Lesy neměl rád. Jednou se ztratil v lese na školní exkurzi a dostal od Dursleyových nepěkně vynadáno. "Posud však jste již skončil... Viděl jsem, že máte talent na lektvary. Můžete si u mě odpracovat váš neuvěřitelný orientační smysl, pomahaním mi vařit lektvary pro madam Pomfreyovou." Zadíval se na chlapce, který přemýšlel o nabídce.

"Ale co z toho budete mít vy, pane profesore?" otázal se mladý Zmijozel drze. "Zahodíte záminku na školní trest pro mě, který byste mi mohl pořádně zavařit a ještě se tím vychloubat. Poté budete muset snášet moji přítomnost nevím jak dlouho a v neposlední řadě se se mnou štvát, pokud se mi něco nepovede. Zatím z toho plynou výhody jen pro mě a paní Pomfreyovou." Harry se trochu zastyděl, ale nemohl si pomoci. Jak se stihl za tu krátkou dobu naučit, Zmijozel nedělá nic zadarmo.

Snape se zarazil. Čekal od Pottera protesty, vymluvy, ale takovou odpověď rozhodně ne. Tímto způsobem si k němu dovolily mluvit jen dvě osoby. Blumbál a Temný Pán. A Harry rozhodně nebyl ani jeden z nich.

"Pottere," zasyčel Snape chladným hlasem. "Toto je poprvé a naposled, kdy se mnou mluvíte tímto způsobem. Rozumíme si? A k vaší otázce - mé důvody vás nemusí zajímat- A ani nemyslete na to, že bych vám je někdy sdělil. Rozumíme si?" Byl tak vyvedený z míry, že si ani nevšiml, že řekl jednu věc dvakrát. Harry si toho však všiml a raději si zachoval jistý odstup, aby nepodráždil hada bosou nohou ještě více než již udělal.