Ztracený syn (HP)

12. Slet Mistrů lektvarů 2/2

Než se Harry stačil pořádně rozkoukat, kde se to objevil, síla paží Severuse Snapea jej už zvedala na nohy.

Jakmile se postavil, síla gravitace vzala za své a chtěla ho stáhnou zase dolů, starší muž ho však stačil zachytit.

"Myslím, Harry, že své první přemístění přenášedlem máš za sebou," uslyšel Harry vedle sebe profesorův pobavený hlas.

Naštvaně si odfrkl. "Hlavně že vy jste vpořádku."

"Nicméně jsme na místě a obavám se, že mám jako obvykle zpoždění," ušklíbl se muž a vyrazil kupředu. Až teď si Harry všiml, kde jsou.

Byli na široké cestě vedoucí k velké vile, jež byla z poloviny ze skla a z té druhé z drahých materiálů. Harry nedokázal pochopit, jak by si někdo dokázal něco takového dovolit.

"Ah, náš drahý Alonso. Ten vždycky šel s dobou," zavrtěl Severus hlavou. Harry se ho pokusil dohnat. Viděl to opravdový úsměv, co se to objevilo na jeho tváři? Když však zamrkal, bylo to pryč. Asi se mu to jenom zdálo.

"Chodíte sem každý rok?" zeptal se zvědavě chlapec.

"Slétáme se každý rok do jiného hnízda. Na tento rok vybrali Alonsa Bakera. Minulý rok to byla například Walburga Drugradová. Ten, kdo je vybrán, musí vždy vybrat utajené místo, kde se všichni sejdou a zároveň je musí pohostit. Nikdy mě zatím nevybrali a já doufám, že tomu tak bude i tentokrát."

"A kolik je tam vlastně lidí?" vyslovil Harry otázku, která mu už pár chvil ležela v hlavě.

Snape se zamračil. Nikdy to nepočítal. "Asi kolem dvaceti. Nebo třiceti. Až tam budeš, tak si to můžeš spočítat sám," odpověděl a Harry si už začal přestavovat velkou kupu zamračených lektvaristů celých v černých hábitech a ponurou atmosféru, kdy se budou předvádět v připravování lektvarů a budou po něm vrhat pohledy, které zabíjí. Jak by si také mohl představit něco jiného, když jediný lektvarista, kterého kdy viděl, byl Severus Snape.

"No a nyní máme přesně dvacet pět minut zpoždění," pronesl Harryho profesor s úšklebkem.

Harry však nechápal. "Copak nechodíte všude včas, profesore?" podivil se.

"To ano, Harry, ale na Sletu se každý rok soutěží o to, kdo bude mít největší zpoždění a zároveň vymyslí nejlepší výmluvu, proč se zdržel." To na Harryho tváři vykouzlilo rošťácký úsměv.

"A co máte v plánu?"

"Myslel jsem, že řeknu, že mi vybouchl lektvar a zamořil celé sklepení. Tato výmluva vždycky zabere," ušklíbl se sám nad sebou, ale Harry se zatvářil nelibě.

"Ale to není originální. Co třeba, že Brumbál vyhlásil karanténu, protože jste jste prováděl nebezpečné pokusy a mohlo se to dostat ven?" napadlo Harryho čistě náhodou.

"To by nešlo, Brumbál by mi něco takového nikdy nedovolil provádět na pozemku školy."

"Tak, že nás zdržel Lucius Malfoy, protože po vás chtěl uvařit lektvar? Ne, to není originální..." Harry zamračeně šel a ani si nevšímal, kde už jsou. Mezitím vešli prosklenými dveřmi do velkého domu, kde jim šipky ukazovaly směr, kam mají jít.

"A nebo můžeme říct pravdu," řekl potichu Snape, když už k nim přicházel docela malý, ale docela obtloustlý muž. Měl na sobě křiklavě fialový hábit a vlasy sepnuté dozadu.

Když promluvil, odhalil své čistě bílé zuby perfektně seřazené bez jediného výkyvu. "Vítám tě, můj drahý Severusi, konečně jsi se dostavil. Jakou výmluvu máš tentokrát? Zase ti vybouchl lektvar a zamořil celé sklepení?" ušklíbl se. Ti dva asi byli staří přátelé.