Ztracený syn (HP)

11. Pravda

KLEP! KLEP!

Harry stáhl ruku a čekal. Právě došel ke dveřím profesora Quirrella na školní trest a vůbec nevěděl, co má očekávat. Možná bude psát další nudnou esej.

KLEP! KLEP!

Když ráno přišel profesor do hodiny s hodně nepříjemnou náladou, Harry přestal dávat pozor s tím, že profesor si ho stejně nebude všímat. Jak mohl vědět, že jeho ignorace vůči Harrymu už vyprchala?

"Dále!" Ozvalo se zpoza dveří a Harry vstoupil.

"Mohl byste mi laskavě vysvětlit, proč jste se v hodině nevěnoval mému výkladu?" Spustil hned profesor Vypadalo to, že ho špatná nálada nepřešla.

"Víte, profesore..."

"Žádné vymlouvání, Pottere."

"Vždyť vy jste si mě taky nevšímal! Tak proč bych si měl všímat já vás?" Harryho ta nespravedlnost popudila, takže teď stál naproti svému profesoru a naštvaně mu zíral do očí.

"Nebudete se mnou mluvit tímto tónem! Jak si mě dovolujete nařknout z takovéhle nespravedlnosti? Já jako váš profesor -"

"Ticho, Quirinusi," zasyčel z profesorovy hlavy hlas, který Harry už znal. "Harry má pravdu, jednal jsi s ním nespravedlivě." Chlapec se podivil. Pokud je ten hlas opravdu Voldemort, proč zastává jeho? Než se však stačil dostat k dalšímu ukvapenému závěru, hlas zase promluvil: "Udělej to, Quirinusi."

"Ale ten kluk, Můj pane, není připraven," protestoval profesor.

Harry se lekl. Na co není připraven? Měl by utéct. Vždyť ten chlap má Voldemorta na hlavě a nosí na krku česnek. Česnek! Únikový východ? Dveře, kterými přišel. Ty budou určitě pojištěné... Dále okno, ale minimálně tři patra nad zemí.

A co zpacifikovat nepřítele? Je to Voldemort! Ale na hlavně koktavého profesora. Vždyť on nekoktá! Proč nekoktá?

Než stačil vzpamatovat z Quirellovy nekoktavosti, muž si začal odmotávat turban. Harrymu se malém zastavil dech. Co asi uvidí? Bude tam Voldemort? Zvládne se mu vůbec podívat do tváře? A co když opravdu není připraven? Musí se uklidnit.

Quirrell odmotal poslední kus látky, i když s výtkami, že Voldemortovi zlomí nos.

Poté se Voldemortovou otočil k nervóznímu chlapci.

A ten koukal.

Ta tvář vůbec nevypadala tak, jak si ji představoval. Byla tak zvrásněná a zuby měl prohnilé a oči měl propadlé a tváře byly pohublé a... Vypadal tak staře. Takhle si Harry Pána zla nepředstavoval. Myslel si, že bude mladý, elegantní, tajemný a mnoho dalších věcí.

Harryho znechucení se muselo projevit i na jeho tváři, protože druhá profesorova tvář řekla: "Oh, možná ti můj vzhled připadá odpudivý, ale je to jen dočasné řešení, chlapče." Harry si oddechl. Kristin přece nemohla zdědit krásu jen po svojí matce. Proč do toho musí motat i Kristin?

"To jsem ale nezdvořilý, Harry," pokračoval muž. "Ani jsme nebyli pořádně představeni. Já jsem Lord Voldemort," řekl a vyčkával na Harryho reakci. Zřejmě si představoval, jak se Harry rozbrečí a padne před něj na kolena.

Avšak Harry jen pozvedl obočí ve snapeovském gestu: opravdu?, ale řekl: "A já jsem Harry Potter, ale to vám snad ani nemusím říkat, když jste se mě pokoušel zabít, když jsem byl v postýlce!" rozohnil se Harry. Tak-tak zabránil svému vzteku na Pána zla. Bylo v tom tolik nespravedlnosti.