Ztracený syn (HP)

16. Rozhodující okamžiky

Kristin Raddleová šla se svou matkou Amily Raddleovou po chodbách Bradavického hradu. Neboli spíše pobíhala za svou matkou, která ve svém rozhořčení téměř neviděla na cestu. Myslela jen na to, jak moc nechce, aby se její manžel vrátil. Milovala ho, to ano, ale to bylo před velmi dlouhou dobou - před tím, než se z něj stalo to monstrum. A pochybovala, že by se mohl změnit. Z toho, čím se stal, se nelze vrátit zpátky.

A mimo jiné také myslela i na svou dceru, která si nezaslouží budouctnost ovlivněnou jím! Nedovolí to, i kdyby cenou za to byl její život, její duše. Nechce dovolit, aby ji přivedl na špatnou cestu, ze které by nebyla cesta zpátky. Proto ji nikdy neučila černou magii, jak tomu byly učeny jiné čistokrevné děti již v dřívějším věku. Nechtěla, aby sešla na scestí, jako její otec, kterého to stáhlo úplně.

A když jí Lucius řekl, že ten Potterovic kluk, se kterým se Kristin bavila, mu černou magií přiotrávil syna, měla chuť dát své dceři řeč, na kterou by jen tak nezapomněla.

A navíc - ten chlapec porazil Voldemorta a teď ho chce přivést zpátky! To je nehoráznost! Jak si může dovolit provést něco takového Brumbálovi přímo pod nosem?

Kristin naopak svoji matku starostlivě pozorovala - i když jí to dělalo při rychlé chůzi nemalý problém. Když ji zavolala, byla zoufalá z toho, že by se měl... ten muž vrátit. Nedovedla si představit, že by mělo nastat to období, které Harry jako malý zastavil.

Když mu řekla, ze proti němu bude stát v první řadě, myslela to vážně.

Doběhly do třetího patra, odbočily, znovu a poté rovně.

Stanuly před dveřmi, které vedly na místo, kam měli studenti zakázáno chodit.

Amily popošla ke dveřím, s kamenným výrazem mávla rukou a dveře se rozlétly, až uletovaly třísky. Za nimi na ně čekala zuřivá tříhlavá bestie.

. . .

Minerva McGonagallová byla tvrdošíjná osoba, ale když se dozvěděla, že Pán zla chce znovu povstat, pokoušely se o ni mrákoty. Nikdy neumřel, jak si všichni včetně jí mysleli, ale přežíval. A k tomu půl roku pobýval v Bradavicích!

Kvůli tomu byli vykradeni Gringottovi, proto Brumbál tak lehce našel profesora na Obranu proti černé magii. Vše do sebe najednou zapadalo.

Jak rychle upadla do šoku, tak rychle se z něj i probrala. Byla odhodlaná se proti Pánovi zla postavit svým vlastním tělem a ochránit své studenty.

"No na co čekáš, Severusi? Až padnou Bradavice?! Jdeme!" nařídila, když se Snape k ničemu neměl.

Oba dva se rozešli do třetího patra, jeden šel rychleji než druhý, až skoro běželi. Doufali, že nepřijdou moc pozdě.

Severus Snape doufal, že nebude muset ublížit Harrymu, ale pokud nebude mít na výběr... Nevěděl, co by udělal. Ten chlapec mu přirostl k srdci, i přes to, kdo byl jeho otec a chlapec ho měl... rád nebo něco na ten způsob.

Respektoval jeho rozhodnutí. Kdyby byl na jeho místě, v jeho věku, s jeho životem, možná by se rozhodl stejně - chtěl by konečně mít rodinu. Ale tím nejspíš ztratí sestru a matku, jak Snape odhadoval podle jejich názorů. Amily se na Sletu lektvaristů vyjádřila jasně. Nedovolí, aby Pán zla komukoliv ještě někdy ublížil.

Došli do třetího patra. Prošli chodbami a stanuli před téměř roztříštěnými dveřmi, za kterými ležel usmrcený tříhlavý pes v kaluži své vlastni krve. Profesor si pomyslel, že Harry by určitě nedovolil, aby to psisko někdo zabil. Vždyť ho považoval za neškodného hlídacího psa. Tady něco rozhodně nehrálo. Bál se, že Quirrell mohl toho psa zabít proti Harryho vůli. Že by mohl ublížit i Harrymu!