Ztracený syn (HP)

14. Bláznivé Vánoce 2/2

Dvě postavy šly temnými chodbami sklepení, i když venku svítilo sluníčko a osvětlovalo bílou zasněženou krajinu. A děti různého věku pobíhaly kolem hradu a zvesela se koulovaly či stavěly sněhuláky.

Ti dva však měli úplně jiné plány. Rozhodli se oslavit s profesorem Snapem Vánoce, i když neměli žádnou představu o tom jak.

"Dále," uslyšeli zpoza dveří mrzutý mužský hlas nechvíli po tom, co se Kristy rozhodla zaklepat. Což také trvalo chvíli, jelikož se nemohli shodnout. Harry muži byl sice blíže, ale Kristin dostala ten skvělý nápad.

Nejistě vstoupili a uviděli profesora, který svým brkem kroužil nad povětšinou zaplněnými pegameny, až mu odkapával červený inkoust. Tak proto celé škole naplánoval testy a sáhodlouhé eseje před Vánoce - aby měl co dělat. Avšak tím se od všech stranil a Harry s tím hodlal něco udělat.

"Dobrý večer, pane profesore," řekl a čekal na nějakou reakci. Žádná však nepřišla, proto pokračoval dál. "Já a má sestra jsme za vámi přišli, abychom s vámi oslavili Vánoce."

Málem zajásal, že nyní už profesor zareagoval, i když ne tak, jak by chtěl.

"Tak to jste na špatné adrese. Zde nemáte co dělat, pokud se to netýká školního trestu či probíraného učiva," pravil chladně, aniž by zvedl hlavu nebo pozastavil svůj pohyb rukou, až dívka dostala chuť se otočil a pádit pryč, ale její rozum jí radil něco jiného.

Rozhodla se tedy zapůsobit na city (nebo alespoň doufala, že muž nějaké má). "Ale my jsme nechtěli být na Vánoce sami. Víte, pane profesore, Harry nikoho kromě mě a vás nemá a nikdy dříve Vánoce neslavil..." řekla smutně.

Profesor zřejmě pod náporem jejích slov udělal chybu, protože tiše zaklel a odložil brk.

Upřeně se na ně zadíval svým nečitelným pohledem. Pokud si Harry už začal myslet, že konečně dokáže z profesora vyčíst, jak se cítí, teď to rozhodně nebylo. Muž se tvářil tak nepřístupně, že i z kamene se dalo vyčíst více emocí. 

"Prosím, profesore," předal se Harry.

Jeho snahy však narážely na tvrdou překážku.

"No dobře, omlouvám se za to, jak jsem se ráno zachoval." Nic. "A také za vše předtím." Stále žádná odpověď. "Udělám cokoliv. Klidně si před vás kleknu a odpřísáhnu vám, že celý měsíc nic neprovedu, nepohádám se s Malfoyem, nepůjdu za Strašidýlkem, jak jsem měl původně v úmyslu a dokonce se ani nevloupám se do vašich zásob bez vašeho vědomí." Po skončení stěží nabíral dech - stálo ho to mnoho sil.

Na Snapově tváři se mihla nějaká emoce, ale zmizela tak rychle, jak se objevila, takže děti neměly šanci ji zachytit a porozumět jí.

"Pokud se mě snažíš vytočit, tak se ti to daří na výbornou. Kdy jsi se, u Salazara, vloupal do mého kabinetu?"

Harry se prohnaně ušklíbl. "Včera večer a snažil jsem se pobrat vše, co mi padlo pod ruku. Dobře dobře, přiznávám  se, jen se mi o tom zdálo. Ale to neznamená, že to nemám v plánu," řekl s úsměvem a pobaveně sledoval, jak se nyní profesorova tvář míhá emocemi, které však nebyly nejveselejší.

"To má být výhružka?" pronesl hrozivým hlasem.

"Né, samozřejmě že ne. Copak si o mě myslíte... Takže můžeme s vámi dnes večer zůstat?" Pokusil se zatvářit jako sladké nevinné štěňátko, podobně jako se na něj dívalo Strašidýlko, když ho drbal pod krkem. 

Od profesora se k nim dostalo hrdelní zavrčení. "Přijdete v sedm. Do mých komnat. Ale v osm budete ve svých postelích."

Harry se chystal protestovat, ale Kristin ho umlčela. "Děkujeme, pane profesore, budeme tady." A rychle Harryho odtáhla pryč, aby ještě neřekl něco, díky čemuž by si to Snape rozmyslel.

V sedm hodin opravdu stáli před stejnými dveřmi, kterými to dopoledne odešli a když profesor otevřel dveře, malém se ulekl toho, kolik toho s sebou nesou. Měli totiž spoustu cukroví (jehož důležitost Harry stále nechápal) a také nějaké dárky pro profesora.

A jak se tak bavili a hráli různé hry, jedna hodina vystřídala druhou a jejich večer se protáhl do dobré půl dvanácté. A v tu dobu chtě nechtě studenti museli jít spát.