McCall's beta

Zajímavý rozhovor

"Scotte, já nejsem doktor. Jsem jen zvěrolékař-"

"Deatone, prosím! Jen se na ni podívej. Nemůžu ji vzít za mámou, kdyby zjistila, že je to moje vina, asi by mě zabila," ozve se hlas Scotta až moc nahlas. Zaskučím a přes veškerou bolest hlavy otevřu oči. A pak je zase zavřu, protože přímo nade mnou se nachází ostré, bílé světlo. Radši se soustředím na jiné věci. Například, že ležím na nějakém studeném povrchu, pořád mě pekelně bolí levé zápěstí a taky na to, jak je McCallův hlas někdy otravný. Zamručím a zvednu se do sedu. Pak otevřu oči.

"McCalle, sklapni..."

"Tohle mi říkala už předtím, když omdlévala! Znamená to něco?" ozve se nervózně Scott a otočí se na pro mě cizího černocha v zeleném svetru. Ten se na něj pobaveně podívá.

"Jo. Že máš být radši potichu," odpoví mu a Scott se zamyšleně zamračí. Já se zachechtám.

"Já jsem Deaton. Vedu tuhle veterinární kliniku," představí se mi a natáhne ke mně svou levou ruku. Já se stydlivě zašklebím.

"Těší mě, ale asi vám touhle rukou moc nepotřesu," omluvím se mu a lehce zamávám svou bolavou rukou. Deaton s pochopením přikývne a podá mi svou druhou ruku. S tou už si klidně potřesu. Veterinární klinika?

"McCalle, nevím, jestli sis všiml, ale já nejsem pes, nebo tak něco. Stačilo mě vzít k doktorovi..." řeknu posměšně a otráveně se na něj podívám. Deaton mi mezitím jemně ohmatává mé zápěstí.

"To se ti snadno řekne..."

"No, zlomené ani naražené to není. Spíše jen pohmožděné. Obvážu ti to, mělo by ti to pomoct na bolest. Za pár dní by to mohlo být v pohodě," řekne mi Deaton a už si ze šuplíku vytahuje nějaký obvaz. Já dál poslušně sedím, a nechávám Deatona pracovat. Když je hotový, spokojeně seskočím ze stolku a trochu se protáhnu. Pak si prohmatám kapsy a zděšeně strnu.

"Co je? Co se děje?" zeptá se mě Scott a já se na něj podívám.

"Nemůžu najít svůj mobil!" řeknu mu a dál prohledávám kapsy, jako kdyby se tam ten mobil mohl náhodou objevit. 

"To bude tím, že ho mám já," řekne Scott, když vytáhne z kapsy u kalhot můj mobil. Hrubě mu ho seberu a zapnu ho.  Na obrazovce svítí čas 20:38 .Do háje. 7 zmeškaných hovorů od Vicky a jedna zpráva.

"Skvělý..." prohodím tiše a mobil odemknu, abych si mohla přečíst tu zprávu.

Vicky: Jsem už doma. Doběhla jsem sem až z lesa... nahá. Prostě přijď co nejdříve domů, jo?

"Musím hned domů," řeknu a mobil zamknu. Zvednu svůj pohled k Deatonovi.

"Děkuju za tu ruku, ehm, doktore...?" řeknu nejistě a Deaton se smíchem přikývne.

"Rádo se stalo." Jen kývnu a vyběhnu ven z kliniky. Venku už je tma a taky dost zima, což mě donutí si k sobě co nejvíce přitáhnout svoji mikinu. Doufám, že budou rodiče v práci - nechce se mi vysvětlovat, kde sem celou tu dobu byla...

"Davino! Počkej!" uslyším za sebou ten otravně milý hlas, a tak protočím očima a přidám do kroku.

"Jdi domů McTroubo," odbudu ho a ani se na něj nepodívám. Scott mě ale předběhne a zatarasí mi cestu.

"Já jen chci- McTroubo?!" zarazí se dotčeně a to mi vykouzlí zlomyslný úsměv na tváři. Když si toho Scott všimne, zavrtí jen hlavou a zhluboka se nadechne.

"Svezu tě domů."

"Proč?"

"Aby se ti něco nestalo."