McCall's beta

"Přízvuk."

"Co se ti stalo s kolenem?"

"Co? Eh, jo, já... Uklouzla jsem ve sprše a spadla přímo-"

"Nelži mi," řekne Vic a já si povzdechnu.

"Skutálela jsem se z parapetu," řeknu po pravdě a Vic se zakucká svou dietní colou.

"Ty ses skutálela z para-"

"Ne tak nahlas! Někdo by tě mohl slyšet!" okřiknu ji a ona se rozhlédne po jídelně. Sice to nevypadá, že by nás někdo sledoval, ale pokud vím, je tu pár vyvolených, kteří slyší lépe, než kdokoli jiný. I když Isaac, který se mi zrovna připletl do obrazu, vypadá zaneprázdněně pitváním svého kuřecího sendviče.

"Proč si vůbec byla na parapetu?" zeptá se mě Vic a já se vrátím pohledem k ní.

"Proč je Tom Hiddleston tak neodolatelný? Co já vím!" odbudu ji a zakousnu se do svého sendviče. Když se znova podívám na Isaaca, všimnu si, že už nepitvá svůj sendvič, ale že se o něčem baví se svým novým spolusedícím McCallem. Musel si k němu přisednout, když jsem se nedívala. Isaac mu něco říká a mírně u toho gestikuluje. Scott ho občas přeruší, ale jinak mlčí. Když mu pak něco řekne, Isaac jen pokrčí rameny a na to oba dva nasměrují své pohledy přímo na mě. Pokusím se uhnout, ale to už navážu oční kontakt s McCallem a moje srdce se rozbuší nervozitou. Pomalu ale jistě se ponořím hluboko do těch hnědých očí, které jsou jindy plné hravých jiskřiček. Dnes ale ne. Dnes jsou jeho oči prostě jen hnědé. Bez jediné jiskry té typicky McCallovské vstřícnosti a nakažlivě dobré nálady.

"Přízvuk."

"Cože?" řeknu zmateně, když se Vic najednou ozve.

"Přízvuk. Tom Hiddleston má božský britský přízvuk. Proto je tak neodolatelný," řekne nezaujatě, zatímco nedůvěřivě hrabe vidličkou ve svém salátu. Já se zamyslím a vrátím se pohledem k těm dvěma. Už nemluví a věnují se každý svému obědu.

"To bude asi ono," přitakám a dám si další sousto ze svého oběda.

Zahnu za roh a přede mnou se rozprostře má ulice. Radostně přidám na tempu. Po škole jsem si zašla zaběhat, jednak proto, že jsem se nudila, a jednak proto, abych se vyhnula McCallovi, který se už několikrát objevil nebezpečně blízko našim vchodovým dveřím. Už mě to nervovalo, takže jsem si vzala mobil se sluchátky, pustila si hudbu a vyběhla. Když jsem vyrazila, dost mě bolelo to koleno, ale nakonec jsem to zkousla a kulhavě vyrazila do ulic. Běžela jsem hodinu v kuse, zastavila se ve městě, kde jsem si koupila pití, a pak jsem běžela směrem domů. Dokonce jsem proběhla i skrze les - a snad poprvé jsem z něj vyšla bez úhony. Spokojeně jsem se usmála, když jsem pár bloků před sebou konečně zahlédla náš dům. Ale štěstí mi dnes nepřálo. Když jsem probíhala kolem našich sousedů McCallových, ze dveří toho domu nemohl vyjít nikdo jiný, než Scott. Když mě zaregistroval, začal na mě volat a mávat, ale jelikož jsem měla sluchátka, dělala jsem, že ho neslyším a ani nevidím. Myslela jsem, že tím to i skončí, ale McCall je samé překvapení. Prostě se rozběhl za mnou. Zpanikařila jsem a ani jsem nezahnula domů, prostě jsem běžela dál ulicí směrem k lesu. Nenápadně jsem se dívala na svůj odraz v oknech okolních domů, abych zjistila, jestli je McCall pořád za mnou. A taky že byl. To mě znervóznilo ještě více a já jsem přidala na tempu. Běželi jsme tak dost dlouho, ale na křižovatce se to změnilo. Před ní jsem se totiž otočila na McCalla a chtěla se ho zeptat, jestli je u něj normální, že takhle stalkuje lidi, ale McCall byl přímo za mnou a než jsem stačila mrknout, tak mě popadl za paže a strhl mě na stranu. A za chvíli mi došlo proč. Byla jsem tak zaneprázdněná utíkáním McCallovi, že jsem si absolutně nevšimla protijedoucího auta, které mě málem srazilo. Scott mě ale naštěstí strhl v pravý čas na zem - a taky sebou sám na tu zem plácl se mnou. Pomalu si vyndám sluchátka z uší a s vytřeštěnýma očima se na něj podívám. Lehce zadýchaný Scott mi pohled oplatí.