McCall's beta

Tichý divák

Pondělí uběhlo celkem rychle. Hned ráno se ke mně donesla zpráva o tom, jak si trenér tragicky vyvrtl kotník. Nad tím jsem se spokojeně pousmála. I hodiny ten den ubíhaly celkem dost rychle. Většinu jsem proležela na lavici, ale v matematice jsem si četla, v biologii poslouchala výklad a v hudebce jsem měla v uších sluchátka s hudbou. Na oběd byla nějaká ryba, takže jsem se nenajedla skoro vůbec. Menším překvapením bylo, když si k mému stolu sedla sama od sebe Malie. V tichosti jsme jedly, a pak si k nám přisedli Scott a Stiles ještě s Isaacem. Stiles sice nevypadal úplně nadšeně, ale nic nenamítal. S Isaacem jsme udělali výměnný obchod - dala jsem mu svou porci ryby za jeho jablko, takže nakonec jsem přece jen něco snědla. Domů jsem pak šla sama. Nevadilo mi to. Dala jsem si do uší sluchátka s hudbou a velikým obloukem jsem se vyhnula lesu. Doma už byla Victorie. Když jsem se jí zeptala, co má v plánu, řekla, že bude přespávat u kamarádky. Zajímalo by mě, kde je všechny tak najednou bere, a že jim nepřijde divné, že furt někde přespává, ale neřešila jsem to. Hlavní bylo, že budu mít doma klid. Dala jsem jí tu novou knihu a byla z ní až nezdravě nadšená.Když pak kolem půl čtvrté odešla, rozhodla jsem se, že trochu uklidím dům, a tak jsem vysála, vytřela, taky utřela prach a postarala jsem se i o nádobí. Vyřízená jsem si pak v pokoji četla svou novou knihu. A taky jsem ji už dočetla. Zrovna jsem projížděla instagram, když mi přišla zpráva z neznámého čísla. Se zachmuřeným obličejem jsem ji otevřela a začala si ji číst.

Ahoj, máš čas? Potřebuju si s tebou vážně promluvit.
-Stiles

Co po mně chce? Vždyť je skoro tři čtvrtě na šest! Navíc - kde sebral moje číslo?! Zrovna teď na něj vážně nemám náladu, takže se rozhodnu pro nějakou výmluvu. 

Ahoj. Promiň, ale čas nemám. Musím si něco zařídit. Možná někdy jindy.

Pak se ale zlomyslně pousměju a zprávu smažu. A napíšu novou.

Ehm, ahoj? Poslyš, nevím kdo jsi, ale očividně sis spletl číslo... Žádného Stilese neznám. Hodně štěstí při příštím pokusu.

Mobil zase zamknu a spokojeně se zvednu z postele. Rozhodla jsem se, že si vezmu míč a půjdu si dozadu na dvorek trochu zaházet, takže si ze svého stolu vezmu svou starou, tmavě modrou kšiltovku s logem New York Rangers - mého oblíbeného hokejového týmu, a pak si na sebe hodím mikinu. Mobil si dám do kapsy, popadnu míč a seběhnu dolů ze schodů. Ještě si s sebou vezmu klíče a vyrazím k hlavním dveřím. Otevřu je a cuknu sebou. Přímo přede mnou stojí v celé své kráse Stiles Stilinski.

"Nazdar."

"Stilesi, co tu děláš?" zeptám se unaveně.

"Potřebuju si s tebou promluvit."

"A to jsi mi nemohl třeba napsat? Nemám teď čas!" dělám hloupou a Stiles na mě přimhouří oči.

"Ale já jsem viděl, že ho máš." Chvíli trvá, než mi to dojde.

"Ty jsi byl u Scotta, že?"

"Jo. Je zajímavý, jak jsou vaše okna přesně naproti sobě, nemyslíš?" zeptá se a já protočím očima.

"Ani ne. Ráda jsem tě viděla Stilesi," řeknu rychle a začnu zavírat dveře. Stiles do nich ale rychle strčí svou nohu a vklouzne dovnitř domu za mnou. Bez váhání se ztratí v naší kuchyni a já ho hned po té, co upustím balón na zem, podrážděně následuju.

"Stilinski, nechci být nezdvořilá, ale nikdo tě dovnitř nezval," řeknu jeho směrem, když si sedá na židli.

"Pěkný kousek s tím číslem - na chvíli mě to fakt rozhodilo. Ale dost formalit. Proč vás už několikrát vyrazili ze školy?" zeptá se mě bezstarostně, jako kdyby mou poznámku ani neslyšel. Nevěřícně na něj koukám s pootevřenou pusou, a uvažuju, jestli bych mu mohla třeba i vrazit...