McCall's beta

Proměna (část druhá)

"Musíme jít. Hned."

"Co? Počkej, kam?"

"Do lesa! Musíme do lesa, Vic je tam sama a ublíží si a-"

"Cože?"

"Vic je kojotodlak, jasný? Už několik let. Dneska je úplněk, a myslím si, že z vlastní zkušenosti víš, co to znamená."

"O čem to mluvíš?"

"Ježiši, McCalle! Vic je kojotodlak a neumí se ovládat. Spoutala jsem ji, ale očividně jí ty řetězy vůbec nevadily, a ona teď běhá po čtyrech v lese. Ty jsi vlkodlak a já potřebuju tvoji pomoc - mohla by někomu ublížit a-"

"Počkej, vlkodlak? Ty si myslíš, že jsem-"

"Jasně že jsi! Nejsem blbá, McCalle," prsknu na něj.

"Nepřirozená síla a rychlost při lakrosu, podivné vrčení v lese, rudě zářící oči - tohle nejsou příznaky zánětu mozkových blan nebo něčeho podobného!" přisadím si.

"Jak- Jak dlouho už to víš?" zeptá se mě a já se na něj poprvé pořádně podívám. V tu chvíli mi dojde, že jsem to na něj možná neměla tak vybalit. Přijde mi, jako bych mu sebrala možnost volby. Je kým je, a měl by sám rozhodovat, u koho chce, aby znal jeho pravé já. Já se ale na povolení neptala. Nedala jsem mu šanci mi to říct. Už nikdy nenastane chvíle, kdy by se Scott svobodně rozhodl, že mu na mně záleží natolik, aby mi řekl jedno ze svých největších tajemství.

"Dost dlouho," řeknu trochu mírněji a Scott si rukama prohrábne vlasy.

"Proč si nic neřekla?"

"Já nevím. Asi jsem chtěla, abys mi to řekl sám, až budeš připravený," pokrčím rameny a Scott přikývne. Chvíli mlčí a pak si zamyšleně sedne na jednu z židlí, co v garáži jsou.

"Takže o nadpřirozenu víš."

"Jo."

"Tvoje sestra je kojotodlak."

"Jo."

"Neumí se ovládat."

"Jo."

"A teď pobíhá... nahá v lese," řekne a u slova 'nahá' se nervózně zarazí. Navzdory všemu mě to donutí pousmát.

"No, úplně nahá ne - má kožich."

"Ona se dokáže změnit celá?"

"Jo," přitakám a Scott na mě vyčerpaně vyvalí své oči. Pak si promne čelo a najednou jakoby se mu rozsvítilo.

"Tehdy v lese, když jsem do tebe vrazil a ty sis zranila to zápěstí! Ten kojot který se tam najednou objevil, to byla-"

"Victorie," dokončím za něj a on přikývne.

"Proto ses nebála."

"Jo. Jsem ráda, že ti to všechno došlo, ale já teď vážně potřebuju najít mou sestru, takže jestli tady hodláš sedět, uvidíme se ve škole," vychrlím ze sebe a vystřelím z garáže ven směrem k lesu. Uslyším za sebou běžícího Scotta.

"Počkej, nemůžeš jen tak jít sama do lesa honit kojotodlaka!"

"Můžeš jít se mnou," prohodím ledabyle a pokračuju v cestě.

"Potřebujeme plán - nemůžeš si tam jen tak nakráčet!"

"Já plán mám - pomoct mé sestře," řeknu mu pevně.

"Tak počkej přece!" okřikne mě, chytí mě za ramena a otočí mě čelem k sobě. Naštvaně sebou zacukám, ale nepomůže to. Drží mě pevně.

"Hned mě pusť!"