McCall's beta

Proměna (část první)

"Jsi v pořádku?" zeptá se mě mamka a já na ni vzhlédnu od své misky cereálií. Táta po mně nenápadně hodí očko zpod svých novin.

"Jasně."

"Opravdu? Vím, že včera tě ta fotka trochu rozrušila... A jestli si o tom chceš promluvit..."

"To je v pohodě mami, vážně. Byla to jen fotka," řeknu jí a vlídně se na ni usměju. Mamka mi úsměv oplatí a napije se své kávy. Já se zvednu od stolu, hodím misku do dřezu a zvednu svůj batoh.

"No, tak já už půjdu," řeknu jim, a zajdu se obout. U dveří popadnu klíče, lehkou bundu a vykročím ven.

"Čau!" křiknu ještě do domu a zabouchnu vchodové dveře. Zhluboka se nadechnu příjemného ranního vzduchu a s přimhouřenýma očima se kouknu na oblohu. Ani mráček. Jenom slunce, které jasně září a svými paprsky rozjasňuje čistou oblohu. Člověk by si řekl, že ho čeká naprosto úžasný den s kamarády, rodinou, bez jakýchkoli komplikací... Ale ono ne. Dnes je úplněk. To znamená, že budeme muset se sestrou nějak zvládnout její proměnu, protože se ještě stále neumí ovládat. Jenže tady nebydlíme moc dlouho, a tak nemáme kam jít. Naší jedinou možností je tedy garáž. Máma má naštěstí noční a táta jede do práce už ve tři odpoledne. Můžu jen doufat, že se Vic bude aspoň trochu držet a nerozboří celý dům - dost blbě by se to vysvětlovalo jak sousedům, tak i našim. Jenže s naším štěstím to určitě bez komplikací nebude. Taky budu muset po škole do nějakého železářství koupit pořádné řetězy - ty poslední Vic roztrhala, jako kdyby byly z krepáku, a tak teď žádné nemáme. Jsem zvědavá, jak to budu v tom obchodě vysvětlovat. Co takhle "No víte, potřebuju je, abych mohla připoutat svou sestru, protože by mě mohla chtít sežrat." To by šlo, no ne?

Jsem asi tak pět minut od školy, když se vedle mého stínu vynoří další, o dost vyšší stín.

"Ahoj."

"Ahoj, Isaacu," pozdravím ho na oplátku.

"Co včerejší večeře?" zeptá se mě a já pokrčím rameny.

"V pohodě - teda aspoň myslím. Proč se nezeptáš Scotta?" zeptám se ho pro změnu já.

"Nechce o tom se mnou mluvit. Řekl mi jen, že to bylo fajn. Nic víc," vysvětlí mi a já se pousměju.

"Proč si nepřišel taky?" zeptám se a po očku ho sleduju.

"Já moc na tyhle přátelské večeře nejsem. Radši jsem zůstal sám doma a díval se na televizi," řekne mi a já přikývnu.

"Jo, tomu rozumím. Kdybych znala tvůj program ještě před tou večeří, tak bych se k tobě přidala," řeknu mu z legrace a on se usměje.

"I když by mi tvoje přítomnost vůbec nevadila, myslím si, že Scott by silně nesouhlasil," řekne mi tajemně a mrkne na mě.

"Proč myslíš?" zeptám se pobaveně a Isaac se na mě podívá jako na blázna.

"Vždyť je úplně jasné, že se mu líbíš - copak jsem ti to už neříkal?" řekne nechápavě a já zavrtím hlavou.

"To jo, ale nemyslím si, že je to pravda, Isaacu. Jsme jen kamarádi," řeknu mu, když jsme na školním dvoře.

"Kamarádi, říkáš?" ujišťuje se Isaac a já přikývnu, přestože sama vím, že ať jsme cokoliv, nejsme jen kamarádi - kamarádi se totiž nelíbají...

"Jo."

"Tak sleduj," řekne, a aniž bych stihla zareagovat, nakloní se ke mě a políbí mě. Chvíli jen zaraženě stojím, ale nakonec se odtáhnu a šokovaně se na Isaaca dívám. Cítím, jak mi zrudly tváře.