McCall's beta

Může být i hůř...

"Proč se šklebíš?"

"Protože se na tebe musím dívat."

"Ale, tenhle tón znám. Co jsi provedla?" ušklíbne se na mě Vicky, když spolu odcházíme ze školní budovy. Povzdechnu si.

"Nic. Ale budu dva týdny po škole."

"Dva týdny? Tak to muselo být vážný, povídej!" řekne nadšeně Vicky a já protočím očima.

"Jeden hňup do mě žduchl při lakrosu a já kvůli němu trefila trenéra přímo do čela míčkem. Skončil na zemi," řeknu a Vicky se začne otřásat smíchy. Probodnu ji pohledem a přimhouřím u toho oči. Vicky se najednou zarazí a přestane se smát. Vítězně se na ní zašklebím, ale pak mi dojde, že se přestala smát kvůli něčemu jinému. Přesněji řečeno kvůli někomu jinému. Otočím se a uvidím, jak naším směrem pospíchá McCall s úsměvem na tváři. Vicky se vedle mě hned postaví.

"Kdo to je?" zeptá se zasněně a já se ušklíbnu.

"Ten hňup, kvůli kterému jsem po škole..." řeknu znechuceně a Vicky protočí očima. Jakmile zmíním slovo hňup, McCallův úsměv jakoby povadne - skoro, jako by mě slyšel...

"Ahoj, ehm... Davino? Davina, že?" zeptá se mě s novým úsměvem a já nasadím neutrální výraz.

"Možná - záleží podle toho, kdo se mnou chce mluvit," odseknu a dívám se na něj.

"Já jsem Vicky," ozve se moje o rok mladší, a v této chvíli otřesně trapná sestra. Protočím očima, ale McCall se na ni usměje.

"Ahoj, jsem Scott. Mohla by si nás nechat o samotě, prosím?" zeptá se jí a její úsměv zmizí. Tak Scott, jo? Jen pokrčí rameny a vyjde ze školy. Scott se na mě otočí a nervózně si odkašle.

"Co mi chceš?" zeptám se ho a přimhouřím u toho pečlivě oči. On se poškrábe na hlavě.

"Já... chci se omluvit," řekne a lítostivě se na mě podívá. Podezřívavě studuju jeho hnědé oči.

"Omluvit?" zopakuju po něm a on přikývne.

"Kdybych tě tak nestrhl na zem, netrefila by si trenéra. Byla to moje vina," řekne a sklopí pohled do země.

"Řekni mi něco, co už nevím," odseknu nasupeně a Scott se na mě zase podívá.

"Já-"

"Nech si své omluvy pro někoho, kdo o ně stojí, jo?" přeruším ho, otočím se a rozejdu se od něj pryč. Chytí mě za rameno a otočí mě zpět k sobě.

"Počkej!" vyhrkne. Já ho od sebe o kus odstrčím a Scott zvedne ruce v obraném gestu.

"Mrzí mě to. Vážně, já... nechtěl jsem ti způsobit hned první den problémy, to rozhodně ne! Jen sem to trochu přepískl a ... promiň. Vážně," řekne mi, a já poznám, že to myslí vážně. Povzdechnu si a pokrčím rameny.

"Fajn. Omluva přijata" řeknu a Scottův obličej se rozzáří.

"Ale nemysli si, že jsem s tebou teď kámoš, nebo tak něco. Furt mě štveš, tak si z toho nic nevyvozuj," usadím ho a on jen přikývne. Uslyším z nádvoří hluk a zmateně se podívám na Scotta.

"Tohle je tu normální?" zeptám se ho a on se ohlédne.

"Ani v nejmenším," odpoví mi a tak se společně rozběhneme ven. Uprostřed nádvoří je skupinka několik lidí a mezi nimi stojí moje sestra a proti ní nějaký kluk, který má rozseknutý ret. Už zase.