Speed lover

Tara Hunt

Probouzím se pravděpodobně v Maxově hotelovém pokoji. V posteli ležim sama a nahá, nic neobvyklého. Max je pravděpodobně v koupelně a sprchuje se. Já si najdu svůj telefon a po tom, co zjistím, že je vypnutý, ho zapnu.

„Dobrý ráno." pronese Max, když s ručníkem kolem pasu vyjde z koupelny.

„Dobré." usměju se. Přijde ke mně a dlouze a vášnivě mě políbí. Z toho polibku je cítit chtíč po dalším kole, ale nakonec se odtáhne a začne zvedat věci ze země. Pak je hodí na postel a já zjistím, že jsou to mé věci.

„Tvůj pokoj je o patro níž." řekne a odejde zpět do koupelny. Mírně uraženě vstanu z postele a začnu se oblékat. Tohle vždycky dělám já. Já dávám těm chlapům ráno další šance a nakonec je pošlu do hajzlu. Počkej, já ti to vrátim.

Opouštím jeho pokoj a cestou kontroluji svůj telefon. Mám zmeškaný hovor od neznámého čísla a dokonce i esemesku. Je to doktor, mám se zastavit pro výsledky.

V našem hotelovém pokoji nikdo není a já se rozhodnu, že po holkách pátrat nebudu a vydám se tam sama.

„Počkejte, počkejte." zatřesu hlavou a následně se chytím za čelo. I po těch několika set prokalených nocí stále trpím kocovinami. A tomu co je napsáno tady v těch papírech je dost těžké uvěřit. „James Hunt, jakože ten James Hunt?"

„Jestli tím ten myslíte automobilového závodníka a mistra světa z roku 1976, tak ano, ten James Hunt." přikývne doktor a mně dojdou slova. Doopravdy, tenhle člověk, jeden z pilotů, ke kterým vzhlížím je můj otec? Tak to je pro mě na jeden den až moc informací.

„Děkuji vám mockrát. Já.. já už.. musím jít." pronesu zmateně a začnu si sbírat kabelku ze země. Vezmu si od doktora papír potvrzující mé rodiče a opustím jeho ordinaci.

Sotva opustím nemocnici, tak si, jak už mám ve zvyku, zapálím. Proč mi to máma neřekla? Musela to vědět. A tajila mi to skoro čtyřiadvacet let. Proč? No, nebudu jí teď volat a zbytečně ji tím rozčilovat.

Cestou do hotelu se zastavím u trati a na té recepci předám papír té milé slečně.

„Váš otec je opravdu James Hunt?" podiví se, když si pročítá dokument.

„Ano je. Chci říct," strčím si vlasy za ucho a vydechnu. „i pro mě je to novinka."

„Takže jste ho neznala?"

„Ne. Zemřel rok po mém narození a mám takový dojem, že ani on sám o mně nevěděl."

„Tak to mě mrzí. Byl to určitě skvělý člověk."

„To určitě byl." přikývnu s úsměvem.

„A jestli půjdete v jeho genech, tak o vás ještě určitě hodně uslyšíme." široce a upřímně se na mě usměje.

„To doufám."

„Přijďte zítra v 11 do boxů. Bude tam čekat šéf, mechanici a tak podobně."

„Jistě. Budu tam."

Po několika minutách a několika vykouřených cigaretách se dostávám do svého hotelového pokoje a mé zabouchnutí dveří hned připoutá pozornost těch dvou.

„Kdes byla?" zeptá se, ani nevím která z nich. Byla jsem zrovna zamyšlená a nepřítomná.

„Co? Eh u doktora."

„Myslim v noci." upřesní Miki.

„Jo.. no.. u Maxe." odpovím a hodím sebou na postel.

„Asi to nebylo nic moc, co? Moc nadšeně se netváříš." poznamená.