Speed lover

Milton Keynes

„Můžete mě chvíli poslouchat?" mávám před svými nejlepšími kamarádkami a zároveň spolubydlícími štosem papírů.

„Né tak nahlas!" chytí se Nici za hlavu.

„Co chceš?" řekne otráveně Miki. Jsou obě fakt příjemný, když mají kocovinu.

Protočím očima nad jejich milou náladou a podám jí ten papír. „Čti." pokynu jí.

„Já, Christian Horner, výkonný ředitel a majitel stáje Red Bull Racing uzavírám dvou letou smlouvu s Tarou Leeds, která se tak stane druhou pilotkou mé stáje. To si děláš prdel ne?! Jaks to dokázala?" vstane z gauče a neustále si nevěřícně prohlíží smlouvu, Nici se k ní přidá.

„Řeknu ti to asi tak: ten týpek co jsem s nim včera spala pilotuje f3 a vzal mě
dneska s sebou na závod. Jeho týmovej majitel mě po závodu nechal se projet a já měla nejlepší čas jakej na tý trati kdo kdy měl a viděl mě Chris, tak mi dal smlouvu." vysvětlím jednoduše a vezmu si od nich list papíru.

„Tak to je hustý! Kdy začínáš?" zeptá se Nici.

„Zítra odjíždím do Milton Keynes na předsezónní testování." oznámím.

„Už zítra? To nestihneme párty na rozloučenou." zesmutní Nici.

„Na jakou rozloučenou? Vezmu si vás s sebou." ujasním jim. Jak si můžou myslet, že je jen tak opustím? Prožívali můj sen se mnou a budou ho se mnou prožívat i dál, nezbaví se mě.

„Tyvole a to si myslíš že si stihnu zabalit?" křičí Nici zatímco se zvedá a rychlým krokem se vydává do své ložnice. „V kolik odjíždíme?"

„V 6 ráno tu bude taxík a v 8 nám letí letadlo."

„Myslíš, že tak brzo vstanu?" řekne Miki celkem klidně a nadzvedne obočí.

„Budeš muset." oznámím celkem jasně a zvednu se z gauče. Zamířím do svého pokoje, kde se posadím na zem před zrcadlo a opřu se o postel.

Prohrábnu si rukou své dlouhé, rovné, jasně blonďaté vlasy a povzdychnu si. Je tohle vlastně možné? Nezdá se mi to? Jak je, k sakru, možný, že se obyčejná holka jako lusknutím prstu dostala do nejvyšší automobilové soutěže? To je fakt zázrak.

Na pravé straně si dám vlasy za ucho a z pod postele vytáhnu popelník a krabičku s cigaretami. Mívám cigaretové zásoby snad všude, protože to prostě potřebuji. A teď víc než kdy jindy. Zapálím si své zlaté máčko, což je přesně to, co právě teď potřebuji, abych vstřebala vše, co se dnes stalo.

Pozoruji samu sebe v zrcadle, které je na pootevřené skříni, ve které jsou věci jen tak náhodně poházené, přímo přede mnou.
Pozoruji jak nepatrně otevírám ústa, když vyfukuji kouř a zavírám oči, když natahuji nikotin do plic. Nechávám oči zavřené a přehrávám si celý dnešní den, od rána až do téhle chvíle, znovu a znovu ve své hlavě. Ukončim tuto činnost, až když se dostanu k samotnému filtru cigarety. Zamáčknu ho v popelníku a s velkou námahou se zvednu ze země.

Rozejdu se směrem ke koupelně. Vlezu si do sprchy, kde se lehce osprchuju a následně se dostanu do postele.

„Miki, vstávej." stojím u postele své kamarádky, kterou se snažím jemně vzbudit.

„Hm." je jediná odpověď, kterou dostanu. Žádná známka toho, že by se probudila, nebo to měla v nejbližší hodině v plánu.

A tak se dostávám k plánu B.

Dojdu k její velice výkonné věži s dvěma silnými repráky, které mají hlasitost věčně na maximum a zapnu ji. Okamžitě se domem, né-li celou ulicí, rozezní velmi hlasité tóny nějaké písničky od Reimsteinů.