Speed lover

Milton Keynes pt2

„Opravdu je tady kolonka 'Jméno otce'?" zeptám se slečny u informačního pultu, která mi právě podala nějaké papíry, které mám vyplnit. Nemám totiž nejmenší ponětí, jestli po čtyřech hodinách spánku, jedenácti-hodinovém letu zaplněného pěti hodinami spánku, časovém posunu a následném problému usnout na hotelovém pokoji, dokážu dobře číst.

„Ano. Je s tím nějaký problém?" odpoví mi velmi mile.

„Ehm, no... nic co bych.. nevyřešila do zítřka? Nevadí, doufám, že to donesu vyplněné až zítra?"

„Ale vůbec ne. Pokud by jste měla nějaký dotaz, nebo jste cokoliv potřebovala, zde je má vizitka a můžete mi ohledně těch papírů kdykoliv zavolat." podá mi malou kartičku, s jejím jménem a pravděpodobně osobním telefonem.

„Mockrát děkuji." také se na ní usměju a odejdu ven z haly. Přede dveřmi na mě čeká Nici s Mik, které si užívají sluníčka s cigaretou v ruce. Připojím se k nim a sotva opustím budovu si strčím cigaretu do úst a začnu stresuplně škrtat zapalovačem až dokud mi potřebná dávka nikotinu nezačne hořet.

„Co se děje? Vypadáš vystresovaně." poznamená Miki. Má pravdu. Jsem vystresovaná. Musím totiž zavolat své matce a donutit ji, aby mi po třiadvaceti letech konečně prozradila totožnost mého otce.

„Jo. To jsem. Potřebujou v těch papírech nějaký informace o otci. A já žádný neznam. Vždyť já ani, kurva, nevim, jak se jmenuje!"

„Holt ti to bude muset máma říct." řekne s klidem Nici a típne vajgl. Miki ji napodobí.

„Prosimtě znáš její mámu. Jakmile dojde řeč na jejího tátu, změní téma jak nejrychlejš to jde. Pochybuju, že by jí teď něco řekla."

„No právě." ještě stále ve stresu a nervozitě dokouřím cigaretu a nedopalek rovněž zanechám v popelníku u budovy. „Zajdem na oběd?" zeptám se a zatímco se ty dvě pohledy domlouvají na odpovědi, projde kolem nás Max. Holky zapomenou na mou otázku a pozorují ho, jak prochází kolem nás.

„Zdar kolegyně." usměje se a zastaví se kousíček za mnou. „Vem večer kámošky a zastavte se v baru." vyřkne nabídku a projde až dovnitř.

„To bych neodmítala." řekne Miki, když jí dveře budovy znepříjemní výhled na Verstappenovu zadnici.

„Tak to neeee. Ten je můj, pěkně rychle na to zapomeň. Pro tebe je moc mladej." vypláznu jazyk a rozejdu se směrem pryč od budovy.

„Kolik mu je?" zajímá se.

„Devatenáct."

„To je fakt moc mladý no. V tom případě si beru Räikkonena a Rosberga."

„Jo tak když máme dva, tak já si beru ještě Vettela."

„Hej! Já mam jenom Hamiltona." zaskučí Nici.

„Jo, ale ten je černej, takže bude mít velkou kládu." zasměje se Miki.

Tenhle komentář mě silně rozesměje a následně jí nastavím dlaň na high five.

„Vy jste fakt hrozný." protočí oči Nici.

„Vy jste na mě právě protočila oči slečno White?" řekne Miki když ji uvidí.

„Chcete na holou?" přidám se k ní.

„Že jste to vy, dám vám na výběr. Buď vám napráská pan Hamilton svou velkou černou kládou a nebo rukama. Co vyberete?" pronese pobaveně Miki a pak se spolu se mnou začne smát.

„Panebože kolik vám je? Patnáct?" zakroutí Nici hlavou.

„Kéžby." povzdychnu si.

„Copa? Chtěla bys vzít zpátky svůj promrdanej a prochlastanej život?" podívá se nadějeplnně Nici. My s Miki jsme spali asi tak s třikrát tolik klukama co Nici. Moc na to není, ale zase to neni taková ta co by čekala na pravou lásku, jenom prostě neni jako my dvě. Ani já nejsem jako Miki. Ona spí se staršíma chlapama a já jsem zase na ty v mojí věkový kategorii. I když, většinou byli mladší.

„To ani omylem. Jenom jsem tenkrát měla větší výdrž." a opět s Miki propukneme v hlasitý smích.

„Ale mami, je to doprdele fakt nutný! Musíš mi to říct." zvýším hlas do telefonu. Už deset minut se ze své matky snažím dostat alespoň jméno svého táty, ale ona mi to né a né říct.

„A proč bych měla? Ty mi taky nic neřikáš. A proč je to vůbec najednou tááák důležitý?"

Nadechnu se a na chvíli zapřemýšlím, jestli jí mam říct pravdu. Protože by mě nejspíš zabila, ale přes telefon toho moc nezmůže, tak proč jí zase lhát. „Potkala jsem jednoho chlapa a on jezdil ve formulích 3 a jeho týmovej majitel mě nechal se v tom autě projet a já měla jeden z nejrychlejších časů vůbec. Stejnej měl jenom James Hunt před x lety. No a viděl to Chris, majitel Red Bull Racingu v F1 a nabídnul mi smlouvu ve svym týmu a tady v těch papírech chtěj informace o otci." řeknu co nejkratší verzi jaká mě napadla a odřikám ji ještě rychleji.

„Jo takhle. Tak si to třeba vygůgli, protože v takovýhle píčovině tě já podporovat nebudu a až se někde vybouráš a budeš polomrtvá v nemocnici, tak nečekej, že tě budu navštěvovat!" řekne se zvýšeným hlasem a típne hovor.

„Tak dík mami!!" zařvu na vypnutý telefon přes celou hotelovou zahrádku. Zapálím si cigaretu a zapřemýšlím nad tím, jak teď zjistim něco o svym tátovi.

„Asi to nedopadlo dobře, co?" řekne opatrně Nici když i s Mik přijdou ke mně.

„Co bys řekla?" odseknu otráveně.

„Co teď budeš dělat?" zeptá se trochu opatrně Miki.

„Budu muset do nemocnice na testy." odpovím. Už jsem nad touhle variantou přemýšlela pár let zpátky, ale nikdy jsem to neudělala. Teď mi nic jiného nezbývá.

„Mám jít s tebou?" zeptá se Nici.

„Ne dobrý. Stejně mi udělaj jenom nějaký vyšetření a výsledky mi zavolají za pár dní." řeknu a vydám se do té nemocnice.

Stojím před otevřeným kufrem a přemýšlím, co si vezmu do toho baru, do kterého nás pozval Max. 

„Tar dělej už musíme jít!" zakřičí Mik z obýváku. To je pro mě jasně znamení, že už nemám čas nic vymýšlet a sáhnu po své roztrhané džínové sukni, která má takovou akorát délku. Doplním ji černým tričkem Green Day, které jsem odcizila svému prvnímu klukovi, které už nějakou tu dobu mám, takže není až tak velké, protože nám bylo patnáct a přehodím přes sebe černou koženou bundu.

„Už jdu!" zakřičím nazpět, popadnu černé old school vansky a vydám se ven z pokoje. Holky vypadají podobně jako já a už na mě obuté čekají přede dveřmi od hotelového pokoje.

Zastrčím si pár bankovek za podprsenku a obuji se. „Můžem?" zeptám se a ony přikývnou. Vydáme se na tu adresu, kterou mi Max před pár hodinami poslal a vystoupíme z taxíku před barem.

„Takže naše stará já se vracejí do hry?" zeptá se s laškovným úsměvem Miki.

„To si piš. Nějaký sázky?" zeptám se, zatímco si obnovuju červenou rtěnku.

„Mně je vlastně fuk, s kym odejdu, hlavně že s někym odejdu." zasměje se znovu.

Nici zakroutí hlavou a s Miki v čele vejdeme dovnitř. Zábava už je v plném proudu a my zamíříme v první řadě k baru, aby jsme si dali drink na rozjezd.

Zatímco čekám, až mi mladý pohledný barman v napůl rozepnuté košili namíchá drinky, holky šli zabrat nějaké místo.

Už si sahám do podprsenky, že mu to zaplatím, když na svém zadku ucítím něčí dlaň.

„To je na mě kočko." uslyším Maxe a následně na to podává barmanovi peníze. „Pojďte si sednout k nám." řekne a vezme si dva drinky do rukou. Třetí si vezmu já a následuju ho. Cestou vidím holky a kývnu na ně, ať jdou za námi. Jdeme po nějakých schodech nahoru a octneme se na místě, kde není tolik lidí a kde je několik gaučíků se stolečkem. K jednomu z nich se vydáváme a tam už sedí pár pilotů. Všichni si sesednou, aby jsme se tam s holkama vešli.

S těmahle klukama je hrozná sranda, jsem ráda, že je teď znám i z jiné stránky, než jen z té, která je vidět v televizi.
Max mi pořád chodil kupovat nějaké drinky a po nějakých třech, čtyřech už si jen s těží pamatuji, co se dělo.