Blind love...

43. cesta

Vše jsme dělali strašně dlouho a i jsme se u toho nasmáli a taky jsme blbli jako malé děti. Na chvíli jsem si připadala šťastná a to se mi opravdu líbilo.
Takhle bych to chtěla pořád. být šťastná i když to bude s Liamem tak hlavně že budu šťastná.

*Zlato co takhle si udělat výlet?" vletěl mi do pokoje Liam nějaký veselý.

" a kam by jsi chtěl jet?" nic jsem proti tomu neměla lepší jak sedět doma.

" kam jen budeš princezno chtít?" to jako vážně toho by se dalo využít?

" já bych se nejradši jela podívat za babičkou,ale to ty asi ne." snad řekne jo.

" mě to nevadí klidně můžeme jet nevadí mi to ty mojí rodinu znáš tak proč bych nemohl já poznat tvoji." páni Liam a jeho změna k lepšímu.

" tak jo a víš co by bylo super? Kdyby jsme jeli vlakem prosím." udělala jsem na něj psi oči a doufala ze to zabere.

"mo tak dobře když ti to udělá radost." vyskočila jsem a skočila mu kolem krku prostě musela jsem ani nevíte jakou mi tímhle udělal radost.

S úsměvem na rtech odešel a já jsem se začala s radostí chystat. po dlouhý době jsem upřímně šťastná. Pokud by byl pořád jen takový bylo by to opravdu super nemyslíte? S takovýmto Liamem bych si i vážně dokázala představit svůj život a nosit jednou jeho dítě.

Nachystaná jsem šla dolů. V kuchyni u počítače jsem našla Liama.

" zlato za hodinu nám to jede tak se nasnídej ať můžeme vyrazit.
Hned jsem si jako na povel vzala něco na jídlo a hned se do toho pustila.
Liam mě jen s pobavením sledoval.

Liam se ještě odběhl nachystat a mohli jsme vyrazit autem na nádraží.

Cesta vlakem byla v pohodě docela jsme se s Liamem bavili dokud si k nám nepřisedli dva otravní kluci.
Furt něco mluvili se mnou se dokonce jeden snažil filtrovat vážně otřes. Vážně mě to štvalo čekala jsem že jim Liam něco řekne ale ono nic. Bylo jediné štěstí že tu s námi byli jen 15 minut a pak vystupovali. Zbytek cesty jsme byli ticho a já jen z nuděně seděla a koukala s okénka.

Nevím proč jsem taková nebo spíše kolem mě proč je takové přijde mi že jednou je vše v pohodě a po druhé ne a já se cítím občas jako hadrová panenka ze kterou si každý může dělat co chce. Občas to mám dokonce jako bych byla v nějakém domě,který se bortí jako domeček z karet. Sama nevím ani jak se cítím zrovna teď,ale snad dobře jedu přeci za mou nějmilovanější osobou a to je moje babička.

Konečně jsme dorazili na místo babička bydlí od nádraží kousek cesta trvá tak jen 10 minut takže jsme během chvilky stáli u jejího malého domku. Hned jsem zazvonila.

Už jsem zvonila po 3 a babička pořád neotevírala,ale kde by byla přeci ona nikam nechodí je stará a nemocná. Jediné že by byla v nemocnici no nic zeptám se sousedů.

' hele jdu se zeptat sousedů jestli něco neví babička nikam totiž nechodí. " Liam jen kývl a následoval mě.

' dobrý den paní Braien nevíte co je s babičkou?" tuhle jedinou páni znám tak snad ona ví.

' ahoj Rosie ty to nevíš? Babičku před týdnem odvezli do nemocnice a před 2 dny tam umřela.' tohle co řekla mě opravdu dostalo na dně a to opravdu tohle prostě nemůže být pravda to nejde proč mi to nikdo neřekl? Táta to prostě musel vědět,ale proč by mi to sakra neřekl? Musím za ním musím se a babičkou aspoň rozloučit a to už bude jediné na jejím pohřbu.

S pláčem bych se sesypala na zem kdyby mě nechytil Liam. Stáhl si mě do objetí a utěšoval já přes pláč ani neslyšela že Liam mluví určitě nemluvil ke mě.

Ani nevím jak dlouho jsme tam tahle stáli. Po chvíli jsem ucitila jak mě Liam bere na ruky a někam nese při tom mi šeptal do ucha utěšující slova. Byla jsem mu v tuhle chvíli nesmírně vděčná měl to být krásný den a ono se vše takhle změní a pokazí. Poznala jsem jak mě Liam pokládá do auta na zadní sedačky. Sedl si za mnou a hned si mě vtáhl do objetí. Poznala jsem tedy že zavolal taxi a jedeme domů pak nevím nic vyčerpáním jsem usla.