Royal blood [CZ]

Kapitola šestá

Jako malá jsem do tohoto lesa utíkala pořád. Ten les byl pro mě jako dveře do jiného světa. Po cestě jsem měla rozestavěné terče, takže jsem při jízdě mohla střílet. To byl můj živel. V lese jsem byla jako obyčejný člověk. Žádná princezna, žádné povinnosti. Konečně jsme byli dost daleko, a tak jsme zpomalili. Ikaros zrychleně dýchal. Seskočila jsem z koně a zhluboka se nadechla.

Ptáci zpívali a tím dodávali pohádkovou atmosféru lesu. Znala jsem každý zpěv ptáka, který tu byl. Usadila jsem se na zem a opřela s hlavu o strom. Zatím co se Ikaros pásl, já se zaposlouchala do zpěvu. Náhle jsem uslyšela něco nového. Zpozornila jsem.

Zvuk se opět ozval a já věděla že tohle není pták. Uchopila jsem luk společně s toulcem, který ležel vedl mě a vzala jeden šíp. Vyčkávala jsem.

Když v tom zachrastilo listí v nedalekém roští, neváhala jsem a natáhla tětivu s šípem.

„Vylez!" vykřikla jsem. Ihned se objevili dvě ruce.

„Princezno klid!" řekl povědomý hlas. Ihned se vynořili zlatavé vlasy.

„Pane bože! Málem jsem tě trefila!" vydechla jsem a odložila luk. „Ty mě sleduješ?" optala jsem se podezíravě. „Neříkej mi, že ji se ztratil, to ti neuvěřím. Zde nemáš co dělat!" křikla jsem. Byla jsem opravdu zvědavá, co zde dělá.

„Jako vždy, před tvou komnatou nemám co dělat, v zahradě taky ne, zde taky ne. Tak mi povězte princezno, kde mám být?" otázal se a přistoupil ke mně blíže. Propaloval mě pohledem. Stále se přibližoval, krok po kroku. Náhle jsem narazila do stromu. Stál těsně u mě. Do rukou uchopil pramínek vlasů a bez váhání mě náhle políbil. Byla jsem jako omámená. Jeho rty byly tak měkké a jemné. Byly úplně jiné než bratrovi. Přitáhl si mě do obětí a rukou mi zajel do vlasů. Z jeho polibků byla cítit naléhavost, vášeň, ale zároveň byl opatrný, jako bych se mohla kdykoliv rozpadnout. Druhou ruku mi obtočil okolo pasu, a ještě více si mě k sobě přitáhl. Byl to úžasný pocit.

Svět se kolem mě náhle zastavil. Vnímala jsem jen jeho. Jeho polibky, doteky, dech, rty.

Nakonec jsme se od sebe oddělili a zároveň lapali po dechu. Nohy se mi třásly a srdce mi bilo jako o závod. Co se to se mnou děje!

„Budu muset jít, řekla jsem a bez váhání sebrala luk společně s toulcem a nasedla na koně, kterého jsem pobídla do cvalu. Byla jsem vyděšená. Nikdy nebývám vyděšená, dnes je to poprvé. Poprvé kdy se mi dějí takové věci.

Jen co jsem přijela ke stájím, poprosila jsem Roberta, aby mi odsedlal Ikarose.

Vyběhla jsem do haly, kde na mě čekala matka s otcem. Oba byli vzteky bez sebe.

„Kde jsi byla?!" křičela matka.

„Venku s Ikarem." Odpověděla jsem matce. Otec byl celý rudý vzteky.

„Jak se opovažuješ neuposlechnout mé rozkazy!" zahřměl otcův hlas, který mě donutil se přikrčit.

„Vysvětli mi, kde jsou ostatní princové?!" řval otec.

„Poslala jsem je pryč." Řekla jsem pevným hlasem.

„A důvod je jaký?!" křičel dál.

„Nepotřebuji po boku někoho, kdo se posmívá někomu mladšímu."

„Tohle ale není tvá starost! Ty máš úkol, nezapomeň na to!"

„Ovšem tati, vdát se a porodit potomka, nejlépe chlapce." Odříkala jsem matčina slova. Než jsem se nadála, přiletěla mi facka.

„Chovej se jako princezna! Díky tvému hloupému kroku posuneme hry. Budou se odehrávat již za dva dny! Dnes to oznámíš! Rozuměla jsi?" Otec se již na mě nepodíval a odešel do své pracovny. Za to matka tam stála.

„Mohu odejít?" zeptala jsem se matky, která kývla. Vyběhla jsem schody a vběhla do pokoje, kde byla Dora.

„Doro, prosím, svolej všechny do hlavního sálu. Budu jím muset oznámit začátek her." Dora kývla a vyšla z pokoje. V ten moment jsem propukla v pláč. Vzpomněla jsem si na bratrova slova „zůstaň silná" a poté jsem si vzpomněla na oči Tristana. Na jeho polibek, dotek. Tělem mi projela vlna vzrušení.

Sundala jsem si oblečení a převlékla jsem se do tmavých červených šatů, posetými kamínky. Obula jsem si lodičky na nízkém podpatku a připnula si na krk náhrdelník z bílého zlata. Do pokoje vešla Dora.

„Princezno, všichni již čekají v hlavním sálu." Oznámila mi a sebrala špinavé prádlo.

„Děkuji Doro." Poděkovala jsem a vyrazila do sálu.

Zastavila jsem se před mohutnými dveřmi a zhluboka se nadechla. Jeden z nich bude výherce. Z neznámého důvodu mi hlavou problesk Tristan.

Po oznámení jsem vešla do sálu a ucítila na sobě všechny pohledy. Vystoupila jsem tři schůdky, které vedly k trůnu a postavila se před něj.

„Děkuji Vám, že jste přišli." Poděkovala jsem ledovým hlasem a očima kmitala po sále a hledala Tristana.

„Vážení hosté, předem bych Vám chtěla oznámit, že soutěž se bude konat již za dva dny. Také jste si určitě všimnuli, že mezi vámi se neobjevila žádná nová tvář až na jednu. Byla jsem nucena poslat poslední kandidáty zpátky domů. Jako žena a vaše princezna, nesnesu, když mezi sebou eliminujete slabé či mladší než Vy. Jako budoucí králové, musíte myslet na slabé, nemohoucí či mladé lidi." Mé oči kmitali z jednoho na druhého, až našli Adriana. „Jelikož jsme Vaši přípravu zkrátili o dva dny, můžete trénovat v naší hale, kde Vám bude poskytnuta jakákoliv zbraň. Ráda bych vám oznámila pravidla soutěže." Kývla jsem hlavou a komorné mi připravily mapu, která byla uchycena tak, aby bylo na ní vidět.

„Nedaleko tohoto hradu je les, ve kterém vede jedna cesta. Po té cestě jsou rozmístěné nástrahy. V některých částech na vás čekají i mí lidé, které vám budou pokládat otázky z historie naší země. Pokud uspějete v tomto kole. Postupujete do dalšího. Pokud bude u vás zaznamenána jakákoliv chyba. Prohráváte. Další kolo se dozvíte až postoupíte. Je vás zde pětadvacet, což je ohromný počet kandidátů. Ve finálním kole jich očekávám maximálně šest. Věřte či ne, každý krok, každé slovo sleduju." Sálem se ozval šepot. Všimla jsem si Adriana, který stál opět u okna.

„Děkuji Vám, můžete se rozejít." Poděkovala jsem a sestoupila schody k Adrianovi.

„Doufám, že vy v té šestici budete." Pošeptala jsem mu a vydala se do komnat. Mrzelo mě, že Tristan nepřišel.