Royal blood [CZ]

Kapitola jedenáctá

Ráno mě probudily fanfáry, které vytrubovali po celém hradě. Otráveně jsem zamumlala, promnula si oči a uviděla pověšené šaty. Byli žluté, s výšivkou, dlouhé až na zem. Byly nádherné.

V tu ránu vběhla do pokoje Isabel společně s dvě mi dalšími komornými. Jedna na účes, druhá na šaty a třetí na líčení. Po opláchnutí obličeje vše začalo.

Konečně, když už jsem byla hotová. Komorné odběhly a já se vydala do trůnního sálu. Kde se shromáždili všichni. Matka společně s otcem seděli na trůnu a usmívali se. Jakmile jsem dorazila uviděla jsem všechny ve slavnostním oblečení. Postavila jsem se vedle matky a ta začala s proslovem, který všechny povzbudil. Konec matčina proslovu byl ohromující, všichni jásali a těšili se na soutěže.

Když se celý sál vyklidil, my jsme se přesunuli do venkovní lóže, kde jsme se posadili a vyčkávali na příchod prvních bojovníků. Každý z nich měl osedlaného koně. Jakmile se připravili, začala jsem s proslovem.

„Drazí občané, dnes jsme se sešli, na první úkol, který spočívá v rychlosti, bystrosti a chytrosti. Ač rychlost určuje váš kůň bystrost a chytrost je již na vás. Nechť hry započnou a ať zvítězí nejlepší!"

Dav se rozjásal. Muži nasedli na koně a připravili se. Věděla jsem, že tato hra je na celý den. Každý po jednom pojede vyznačenou trasu, kde budou úkoly, a hlavně tam na ně čekají terče, nebo vycvičení vojáci.

Postupně vyráželi a poté se vraceli. Výsledky pro nás byly tajné, jako pro každého jiného, ale na většině mužů bylo vidět, zda uspěli, či ne.

Zbývalo posledních deset uchazečů a já myslela že usnu. Účast na této soutěži byla žádaná, a tak jsem nemohla odejít.

Adrian byl jeden z těch posledních. Matka si ho zamilovala. Krásný, urozený, chytrý, mužný. Měla pravdu, všechny tyto vlastnosti měl, ale mé srdce mi říkalo že on není ten pravý.

Náhle se ozvaly fanfáry. Matka s otcem společně zbystřili. Z hradu k nám utíkal posel, který se uklonil, a králi cosi pošeptal. Byla jsem zvědavá. Král se ihned zvedl podal matce ruku, který se zvedla a společně odešli.

Zůstala jsem tam sama.

Konečně, když Adrian přišel na řadu, vrátila se matka s otcem, oba se usmívali.

„Dámy a pánové, dnešním dnem, se k nám přidal jeden nový účastník." Fanfáry zahrály a poté utichly. „Přivítejte zde krále Noxského." Zvolal otec. V tu chvíli se objevil muž s korunou na hlavě, v královském oblečení s mohutným černým hřebcem. Dav jásal, zvláště ženy.

Jeho zlatavé kadeře jsem poznala ihned. Překvapeně jsem se zvedla ze židle.

„Tristane!" vykřikla jsem. Otec s matkou se na mě ihned otočili. Muž zvedl hlavu a podíval se na mě. Byl to on. Na tváři měl jemný úsměv. Kývl hlavou zařadil se za Adrianem. Znovu jsem se posadila a snažila se probudit ze snu.

„Dcero, jsi v pořádku?" optala se matka, ale já neodpovídala. V hlavě se mi honily myšlenky na chvíle s ním.

On je král? Proč mi nic neřekl!

„Matko, otče, omluvte mne musím si jít s ním promluvit." Vyhrkla jsem a vyběhla jsem z lóže na měkkou travinou půdu. Uspěchaným krokem jsem se přibližovala k mužům. Adrian šel na řadu. Rychle jsem mu popřála a jakmile vyrazil vydala jsem se za Tristanem.

„Co tady děláš?" optala jsem se překvapeně. Stál tam, zahalen v plášti se na mě otočil a zářivě se na mě usmál. „Proč jsi mi nic neřekl?" pokračovala jsem s otázkami. Přiblížil se ke mně a mezi prsty uchopil pramínek vlasů, který políbil.

„Popřej mi hodně štěstí." Zašeptal, uklonil se a nasednul na svého černého hřebce. Nevěděla jsem, co si o tomhle všem myslet.

„Hodně štěstí" Zašeptala jsem a odstoupila od koně pár kroků. V tu chvíli k nám přiběhl jeden z vojáků a Tristan mohl vyrazit. Měla jsem nutkání běžet za ním, ač jsem věděla, že se vrátí. Zamyšlená jsem se vrátila do lóže.

„Podívej se na sebe!" křikla matka. Moje šaty a lodičky byli od bahna. Ani jsem si to neuvědomila, že je tam natolik měkká půda.

„Co si o tobě teď pomyslí!" zahudrovala a mezitím se začali všichni účastníci řadit na koních před ložem. Když se z lesa vynořil i Tristan a zařadil se. Otec se zvednul z trůnu a pronesl velmi oslňující řeč, ke které se přidala matka.

Jejich řeči jsem nevnímala, jediné, co bylo v mých očích nejdůležitější byl Tristan. Sledoval mě, stále se usmíval a mé tělo po něm začalo toužit. Po jeho jemných rtech, jeho polibcích.

Z mého snění mě probudila matka, když do mě strčila. A výhružným pohledem kývla na účastníky.

„Dcero, prosím, vyjmenuj vítěze." Vyzval mě otec. Já přijmula pergamen, který mi podával jeden z hlavních vojáků a rozbalila ho. Ze všech jmen, co zde byli napsaní, jsem vyhledala Tristana a Adriana. Oba byli zapsáni a pokračovali do dalšího kola. Začala jsem s vyhlašováním.

„a to jsou pro dnešek naši vítězi." Zakončila jsem vyhlašování a ozval se ohromný křik a potlesk davu. Leč jsem byla spokojená s výherci, mrzelo mne, že se do dalšího kola nedostal ani jeden ze skupinky, která neměla s šermem, lukostřelbou nic společného. I nejmladší člen bohužel neuspěl.