Royal blood [CZ]

Kapitola patnáctá

Z pohledu Tristana

Hledal jsem jí snad všude. Ale až nakonec mě napadlo, že by mohla být ve stájích.

Jakmile jsem tam doběhl, uviděl jsem jí na zemi. Rozběhl jsem se k ní. Plakala, ale nereagovala na nic. Pohlédl jsem na kočího, byl bílý jako stěna.

„Co se stalo?" optal jsem se ho.

„Královna, ona řekla, že máme koně přivést k řezníkovi." Nemusel nic říkat, znal jsem svou matku dokonale. Vzala jejího koně a nechala z něj udělat jídlo.

„Postarej se o ní!" křikl jsem na jednoho ze stráží, který šel okolo a ten ihned přikývl. Vyběhl jsem ze stájí, rovnou k řezníkovi, kde stálo ještě několik koní. Rozrazil jsem dveře a uviděl, jak se chystá podříznout krk bílému hřebci.

„Zastav!" Vykřikl jsem a ihned jsem vytasil meč. Řezník odhodil nůž a odstoupil od koně. Všude byla spousta krve, ale vypadalo to, že koně se zatím nožem nedotkl. Krev, která byla na něm, nebyla jeho. Odvázal jsem koně od dřevěného kůlu a vyvedl ho ze stodoly ven.

Tohle, co matka předvedla, už nemůže pokračovat. Musím jí zastavit.

Došli jsme ke stájím, kde stále seděla princezna na chladné zemi, ale stráže jí přes ramena položil deku.

„Lilith," oslovil jsem jí a čekal, až vzhlédne. Jakmile uviděla koně, oči se jí rozzářili a ihned vstala a vyběhla k Ikarovi. Kterému padla okolo krku a dala se opět do pláče.

„Děkuji." Zamumlala do hřívy koně.

„Zaveďte koně do boxu, chci, aby byl v teple. Pokud si pro něj nepřijde nikdo jiný než já či princezna, není oprávněn se ho jen dotknout. Rozumíte mi?" Rozkázal jsem stráži, která hlídala princeznu a i kočímu.

„Ano Vaše veličenstvo." Přitakali oba dva.

„Lilith, buď opatrná, jdu něco zařídit." Oznámil jsem jí a šel do hradu. Vztek se ve mně jen hromadil. Pevně jsem sevřel rukojeť svého meče a mířil si to rovnou do hradní síně, kde většinu času matka přebývala. Rozrazil jsem dveře a uviděl jí, jak popíjí čaj se svou sestrou.

„Tristane!" odložila šálek čaje, vstala a obejmula mě."

„Teto Marie, rád tě vidím, co tě k nám přivádí?" optal jsem se, ale stále jsem nespouštěl zrak ze své matky, která si v poklidu usrkávala horký čaj.

Teta Marie de Hannrod je manželkou Krále Hannrodského, který má jedno z nejsilnějších vojsk. Už chápu, proč si jí matka pozvala. Chce jí mít na své straně.

„Matko, mohu s tebou mluvit?" Otázal jsem se.

„Povídej, o co jde?"

„Rád bych mluvil o samotě"

„Ale my s Marií nemáme žádné tajemství." Řekla matka.

„Dobrá tedy. Můžeš mi říct, jak to že jsi nakázala zabít koně Princezny Lilith?"

„Oh, to byl její kůň, nevšimla jsem si." Řekla a odložila již dopitý šálek čaje.

„Nevšimla jsi si, když jsme přijeli? Nevšimla jsi si, že měl na sobě královskou deku?"

„Tristane, jak to semnou mluvíš!" okřikla mě. „Uvědom si, že ona zde není hostem, je zde vězněna, dokud nepřijede její bratr a nový nástupník."

„Nemůžeš se jí jen tak zbavit."

„Oh, opravdu?"

Teta Marie toto celou dobu poslouchala a sledovala, bez jediného slova dále upíjela čaj.

„Je mi jasné, že chceš svou setru využít, abys získala vojsko a mohla zničit rod Alvonský."

„Prosím?" zakuckala se Marie. „Je to pravda?"

„Ale ovšem že ne, přece bych tě nemohla žádat o takovouhle vojenskou podporu. Nebo snad ano?" Její věta končila otázkou, ale Marie neřekla ani slovo. Přemýšlela.

„Nikdy jsme neměli s tímto rodem problémy, tudíž ti nepomohu. Nepomohu ti dostat se do války, a tobě radím, ať děláš totéž. Královna Olivia a král Charles nejsou zas tak hloupí, aby se nechali zatáhnout do války. Teda pokud už jsi neudělala první krok." Pronesla Marie.

Matka mlčela, což naznačovalo jediné.

„Co jsi udělala?!" křikl jsem.

„Možná jsem tam poslala jednoho vraha. Nebo dva?" zamyslela se.

„Patricie! To snad nemyslíš vážně! Okamžitě ho odvolej, než někoho zabije." Okřikla jí teta.

„Na to je pozdě."

„Protože již zabil patnáct poddaných." Oznámil jsem pevným hlasem.

„Chceš mi říct Patricie, že jsi najala vrahy, spolčila se s jejím bratrem, který není právoplatný dědic trůnu, snažíš se jí zničit?"

„Když o tobě mluvil otec, že jsi hloupá, něco na tom bylo."

„Patricie! Uvědom si, že ty tu nejsi královna, to tvůj syn je zde králem! Nemáš sebemenší právo tohle dělat! Ihned podám informace svému králi, on už ti ty křídla přistřihne!"

„A my Tristane, se okamžitě vydáme za princeznou Lilith. Nebudu pomáhat své sestře k začátku války."

Oba jsme vyšli ze sálu a nechali matku za sebou. Byl jsem jí znechucen stejně, jako má teta. Když jsme přišli do stájí, teta si zakryla ústa společně s nosem bílím kapesníčkem. Rozešel jsem se k Lilith, která byla u svého koně a hřebelcovala jej.

„Lilith, můžeš na chvíli?" vyzval jsem jí. Ona odložila kovové hřbílko a vyšla z boxu. Ihned jak spatřila tetu se uklonila. Věděla, o koho jde.

„Královno Marie."

„Lilith Theresa Alvonská, je to tak?"

„Ano madam." Věděla, že její postavení je mnohem výše, než je ona sama.

„Můžeme jít na vzduch? Nedá se zde dýchat." Zamávala rukou před obličejem a vydala se opatrným krokem ze stájí.

„Slyšela jsem, oč se snaží má sestra společně s tvým bratrem." Jakmile dopověděla, Lilith se celá napnula. Bála se, co nastane, zda se přidá k ní, nebo ke straně, která chce zničit jejich rod. „Rozhodně se svou sestrou nesouhlasím. Tudíž chci, abyste zítra byla společně s Tristanem nachystaná na odjezd zpátky do hradu. Pošlu Vám nemalou podporu, abyste vraha dopadli." Odmlčela se.

„Tristane, dej na ní pozor, její rod je víc než ten náš dohromady." Mrkla na mě a já přikývl. Nevěděl jsem o čem mluví, ale věřil jsem ji.