Royal blood [CZ]

Kapitola osmá

„Prosím, řekněte mi, v čem vynikáte." Každý z nich se mi otevřel a já si čím dál více uvědomovala, že tito muži nemají v boji žádnou šanci.

„A Vy Patriku?" optala jsem se kluka.

„Neovládám žádný boj." Pověděl potichu. Někteří muži se zasmáli.

„Pokud vám je tohle vtipné, odejděte." Řekla jsem jim. Opravdu se někteří muži sebrali a dali se na odchod. „Pánové, sbalte si své věci. Jedete domů." Dodala jsem. Muži zavrčeli a odešli.

„Řeknu vám to na rovinu. Vaše schopnosti jsou úžasné, ale oproti jim-" ukázala jsem na z okna, kde šermovali ti nejlepší. „Nemáte žádnou šanci." Souhlasili. „Každý z vás vyniká v něčem jiném, ale fyzické boje to nejsou. Proto, když trefíte aspoň jeden terč v lese a zodpovíte každou otázku, která vám bude položena. Postoupíte dále."

„Děkujeme vám princezno, jste laskavá." Ozval se pohledný vysoký muž.

„Jistě jste si také všimli, že nemam ráda, když se někdo někomu posmívá. Tudíž mám na vás prosbu. Tady princ Patrik je z vás nejmladší, proto bych chtěla abyste se ho ujali a pomohli mu co nejvíce. Pro své studium využijte naši knihovnu a pánský salonek. Teď jděte." Muži se rozešli do knihovny a společně s nimi i Patrik. „Pánové, jeden terč." Upozornila jsem je a všichni se zasmáli. Jsem ráda, že se uvolnila atmosféra. Každý z nich je nervózní.

„Prosím otevřete tady okna, je tu děsný smrad." Řekla jsem komorným a vyšla ze sálu do zahrad, kde byli šermíři. Vzduchem se nesly zvuky narážející ocele do ocele, smích, výkřiky a hlasy. Zamířila jsem k Adrianovi, který ihned jak mě spatřil, přestal šermovat.

„Nepřestávejte." Řekla jsem a posadila se na nedalekou lavičku z mramoru. Všechny pohledy padali na mě a muži přestali být soustředěni.

„Pánové, jako bych tu nebyla." Řekla jsem, a i Adrian se dal zpátky do práce. Všichni muži bojovali čestně, ale opět jsem nikde neviděla Tristana.

„Adriane?" optala jsem se ho a muž zastavil souboj.

„Mohu s vámi mluvit?"

„Jistě." Řekl a zandal si meč do pochvy. Společně jsme se vydali k altánku.

„Byl jste tu jeden z prvních příchozích. Správně?"

„Ano."

„Vybavujete si mladého muže se zlatými vlasy?" Adrian se zamyslel.

„Pamatuji si, že jsem ho zahlédl na oslavě, kde jste nás přivítala."

„Viděl jste ho teď někdy?" Optala jsem se, ale Adrian zavrtěl hlavou.

„Ne princezno."

„Adriane!" šťouchla jsem ho do ramene. „Lilo!" Namítla jsem.

„Omlouvám se. Myslím, že nepatří mezi šlechtice ani prince. Děje se něco?"

Kdybych mu řekla, že mě potají navštěvuje, jak by to dopadlo? Nakonec jsem zavrtěla hlavou a propustila ho zpět do tréninku. Ihned za mnou doběhla jedna ze služebných.

„Princezno, máte v komnatách návštěvu." Oznámila mi.

„Co prosím?!" vykřikla jsem a ihned se vydala do svých komnat. To si nemůžu ani na chvíli odpočinout?

Jen co jsem otevřela dveře spatřila jsem známou tvář.

„Bratranče?" U okna stál třicátník. Nikdy jsem se s bratrancem nemusela, přeci jen, měl právo na trůn jako já. „Kdy jsi přijel?" optala jsem se s odstupem.