Royal blood [CZ]

Kapitola sedmá

Cesta do komnat byla tichá. Když jsem vešla do uličky mezi komnaty, náhle jsem ucítila něčí ruku na své puse. Strachem jsem semknula oční víčka, abych nic neviděla. Druhá ruka mě chytla za paži a táhla do jednoho z pokojů. Ihned jak se zavřeli dveře, neznámí mě k nim přirazil. Otevřela jsem oči a uviděla Tristana.

Políbil mě. Jeho polibky byly hltavé a naléhavé. Bylo to zvláštní. On byl jiný.

„Tris-" Chtěla jsem ho oslovit, ale umlčel mě dalším polibkem. Odstrčila jsem ho od sebe.

„Co sakra děláš?!" okřikla jsem ho a snažila se zmírnit tlukot srdce.

„Musel jsem tě vidět." Řekl a přitiskl si mě k sobě blíže.

„Tak jsi měl přijít do sálu!"

„Já vím, ale nemohl jsem. Měl jsem něco na práci." Pohladil mě po vlasech a jemně mě políbil.

„Jakou práci?" optala jsem se ho. Podíval se mi do očí a pak se odtáhl.

„To nemusíš vědět." Odpověděl chladně.

„Co prosím?!" vykřikla jsem. Už jsem toho měla dost.

„Tristane, ty tu nemáš žádnou práci!" křikla jsem, ale on jen zavrtěl hlavou. Na sobě měl bílou volnou košili a tmavé kalhoty. Prohrábl si vlasy a najednou, vypadal zoufale.

„Lilo, ty byste to nepochopila." Řekl.

„Ano pochopila!" Nevím proč, ale najednou mi na něm moc záleželo. Chtěla jsem vědět vše, co ho trápí. Chtěla jsem, aby byl neustále semnou. Kdykoliv jsem byla mezi kandidáty, vyhledávala jsem ho. To on je ten pravý.

„Pověz mi to." Nabádala jsem ho, ale neodpověděl. „Dobrá tedy, jak chceš." Otevřela jsem dveře a vydala se do svých komnat.

Z duše jsem si přála, aby mě zastavil, ale po ohlédnutí jsem ho neviděla.

Vešla jsem dovnitř a sedla si na kraj postele. Vedle na stolečku ležela krabička s náhrdelníkem od bratra. Co vlastně k němu cítím? Je to, co se stalo mezi mnou a Tristanem stejné? S bratrem jsem žila několik let, ale Tristana znám jen dva dny a při každém jeho polibku to semnou dělá cosi co nedokážu ani popsat.

Položila jsem se na postel a zhluboka se nadechla. Bála jsem se toho, co mě bude čekat za dva dny. Každý z nich má určitě nějaké výhody. No, každý asi ne... Ihned jsem si vzpomněla na malého kluka. Co on tu vlastně vůbec dělá? Vstala jsem z postele a vydala se za otcem a matkou, kteří byli v pracovně.

„Otče, matko." Vyrazila jsem do dveří.

„Lilith, to tě neučili slušného chování!" křikla na mě matka. Otec se na mě rozzlobeně podíval.

„Co tu dělá ten chlapec?!" vyhrkla jsem.

„Dítě, je to příští následník trůnu ve vedlejším království.

„No to si děláte legraci, je mu osm!"

„Ovládej své chování mladá dámo!" okřikl mě otec.

„Řekni mi, v čem bude mít možnost uspět!" mávla jsem rukou k mapě. Oba mlčeli. „Vidím, že jste vybrali perfektně. Pošlu ho domů." Rozhlédla jsem se a vydala se zpět.

„Uvědomuješ si, co se stane kdy prince Patrika pošleš domů? Víš, jakému pošklebku ho vystavíš? Sama jsi přece řekla že nemáš ráda, když se mu posmívají, či ho odsuzují za to, že je mlád!" Otcův hlas se nesl místností. Měl pravdu.

„A co mám dělat?! Co mam dělat, když přijde na boj!" okřikla jsem otce.

„Tak ho uč. Jsi zkušený lukostřelec." Řekla matka a tím mi vyrazila dech.

„Skvělé matko!" řekla jsem a vyběhla z místnosti do sálů, kde muži trénovali své schopnosti. I když byl sál veliký, byli zde všichni namačkaní. Celý sál zapáchal potem.

„Vážení!" oslovila jsem je a přidržela si kapesníček u úst.

„Z nedostatku místa, jsem vám ochotná zpřístupnit i naše zahrady." Ozval se jásot a nadšené výkřiky.

„Avšak, nesmíte do lesa. Každý, kdo tam vstoupí, je automaticky vyhozen." Diktovala jsem pravidla. „Každý, kdo umí s meči ať zvedne ruku." Řekla jsem a většina dlaní se zvedlo mezi nimi jsem zahlédla i Adriana. „Vy, půjdete do severních zahrad, dávejte pozor na královské růže a jiné květiny." Kývla jsem hlavou a muži odešli. „Ti, co umí střílet z luku?" přihlásili se tři, což mě lehce zamrzelo. „Vy prosím jděte do Zahrad, kde je altánek, nemáte tam žádné stromy a vítr vám zde též foukat nebude." Muži poděkovali a odešli. Zbylých patnáct zde stálo. Mezi nimi byl i Patrik. 

Tak máme tu další kapitolku :) snad se líbí

Co říkáte na naše hrdiny? kdo se vám líbí nejvíce?