Hvězdy na nebi

skupina

„Opravdu tam nechceš hodit autem?" zeptala se starostlivě má matka.

„Víš, že nejezdím autem." Říkám mezitím, co si zapínám helmu. Za chvíli to budou dva roky.

„To ale neznamená, že by jsi nemusela zase začít."

„Mami.." došla mi trpělivost a tak jsem se na ní otočila. „Už jsi mě přinutila jít do té skupiny. Nenuť mě ještě do ježdění autem, prosím." V obou rukou jsem držela řídítka od Olivera a přála si už konečně odjet.

„Promiň." Provinile se na mě podívala a tím mě naštvala.

„Prosím tě neomlouvej se! Přestaň se o mě bát a jdi dělat takové ty věci, co matky normálně dělají. Upeč koláč, ukliď, ale hlavně se o mě neboj." Usmála jsem se lehce na ní a vyjela pryč.

Chtěla jsem jets kamkoli, ale hlavně ne tam, kam jsem doopravdy musela. Jasně.. Mohla jsem zahnout jinam, ale má matka si o mě dělá takové průzkumy, že nemá cenu dělat blbosti. I přes ty roky, co se to děje jsem si nebyla úplně jistá, proč to dělá. Kvůli mé nemoci? Kvůli tomu, že se nudí? Že se bojí, že to zkusím udělat znovu? Cesta do budovy školy, kde se sezení konala nebyla tak dlouhá. Netrvalo to ani deset minut a já už parkovala své kolo a dávala na něj řetěz. Před budovou byli už ňácí lidé v mém věku se svými rodiči. Taky jich tam bylo pár, co docházeli sami – těch však nebylo mnoho. Lidé se tam společně bavili, jak se jejich děti už nechtějí zabít, jak se snaží zapadnout do kolektivu a jak hledají kamarády.

Já kamarády nikdy neměla. Bylo pár lidí, co projevovali zájem o to se semnou bavit, ale nikdy jim to dlouho nevydrželo. Vždy jsem je buď přestala zajímat, nebo se začali bavit s někým normálním.

Už mě nebavilo se koukat na všechny ty lidi a tak jsem otevřela dveře a šla do místnosti, kde se to všechno odehrávalo. Vypadalo to jako z amerických filmů. Místnost s kroužkem utvořeným ze židlí, po straně místností stoly s občerstvením a nakonec plakáty. Spousta plakátů. Různé plakáty se stejnými názvy. Smrt není řešením. Stálo na jednom plakátu a já se usmála. Vsadila bych svoje boty, že to psal někdo, kdo slovo deprese viděl na facebooku jen jako slovo a nikdy si něčím takovým neprošel.

Posadila jsem se na židli a čekala. Netrvalo dlouho a lidi začali chodit. Všechny tváře jsem si prohlédla, ale ani jedna mi nebyla povědomá. Až na jednoho kluka, který se na mě nevěřícně koukal. Připadal mi povědomý, ale než jsem si stihla vzpomenout, tak to divadlo začalo.

„Ahoj," postavil se vysoký muž, kterému mohlo být něco kolem dvaceti pěti. „Drtivá většina z vás mě už zná, ale pro ty co tu jsou nový, tak já jsem Lukáš. Pořadatel tohoto sezení. Byl bych rád, kdyby jste mi tikali a pokud by jste něco potřebovali, tak mi to oznámili." Vřele se na nás usmál a všechny nás sjel pohledem. „Tak.." posadil se a vzal do rukou papíry. „ Začneme jako vždy docházkou, takže já budu číst vaše jména, vy se postavíte a řeknete důvod, proč tu jste."

„Dobře." Ozvalo se pár lidí a Lukáš se usmál.

„Andrej Nikolas?" přečetl prví jméno a já začala uvažovat o tom, jestli se jmenuje Andrej, nebo Nikola.

„Ahoj. Já jsem Nikolas a jsem tady, protože jsem se před pár měsíci pokusil o sebevraždu snědením prášků." Začal a já čekala až se dostane řada na mě. Byli tu lidé, co trpěli anorexií, depresemi a dalšími příznaky. Někteří se chtěli zabít, protože spolu nebyli spokojení. Jiní, protože procházeli šikanou. Nikdo neměl stejný důvod jako já.

„Karel Kovář." Přečetl Lukáš jméno kluka, který na mě na začátku překvapeně koukal.

„Ahoj já jsem Karel a chtěl jsem se zabít, protože jsem přišel o jednoho člověka v mém životě."