Hvězdy na nebi

piknik

Miluju to. Miluju ten pocit, kdy řídím auto, v rádiu hraje skvělá písnička a já se cítím skvěle. Po několika měsících zase jedu autem. Tentokrát jako řidič.

Venku je vedro a tak mám otevřené okýnko, které do auta pouští vítr, který mi vlaje s vlasy. O tenhle pocit jsem celý ty roky přicházela, kvůli mému strachu.

,,Od kolika let máš řidičák?" zeptá se najednou. Celou cestu mlčí a kouká ven z okna.

,,Od patnácti. Táta mi sehnal i auto, takže jsem mohla jezdit. Bylo to tak lepší, protože jsem potřebovala jezdit docela dálky, abych se dostala na školu, kam jsem chodila," odpovídám bez jediného pohledu na něj. ,,Takže řídím už dlouho." dodám a zabočím doleva. Opět nastává ticho.

*

,,Proč ty nemáš řidičák?" podívám se na něj, když zastavuji na pumpě. Sedí narovnaný, nohu přes nohu a hlavu opřenou o okýnko.

,,Nemám důvod si ho pořizovat," podívá se na mě.

,,Vždycky se našel někdo, kdo mě odvez." věnuje mi poslední pohled, pak se odpoutá a jde na benzínku, kam ho po natankování následuju. ,,Na." podá mi v autě ledovou plechovku redbullu.

,,Dík." usměju se na něj a vyjedu.

Už to není taková dálka k místu, kde je náš cíl a tak po pár kilometrech zastavuji a vyndavám deku s jahody, toasty a pitím. Deku pokládám na trávu pod stromem, který tvoří stín svými velkými větvemi.

,,Dík," říká Karel, když mu podám toast.

,,Už toho mám dost!" rupnou mi nervy. ,,Proč se takhle bavíme? Proč se ke mně chováš tak chladně?" rozhazuji rukama.

,,Možná protože ,Jakoby líbí se mi, ale nevím, jestli to je hned na lásku'." pokusil se napodobit můj hlas a falešně se usmíval a mrkal očima. ,,Místo toho, aby jsi to řešila semnou to řešíš se svými kamarády." vyčítavě se na mě kouká a mě tím dost ubližuje.

,,Kamarádkou! Tak promiň, že nemám tolik přátel, že mám jen jednu blbou kamarádku, která je ochotná si semnou povídat. Promiň, že celý měsíce a roky se nemám komu svěřit, protože tu není nikdo s kým bych mohla sdílet radost a smutek.  Promiň, že nejsem tak skvělá a nemám plno kamarádu, jako ty." stoupnu si, gestikuluji, vydávám všechen hněv ven a hlavně zadržuju slzy. Celý roky jsem nebrečela a nehodlám si to jím zkazit.

,,Já nemám kamarády." argumentuje.

,,Tak s kým jsi to teď nedávno byl venku a bavil se?" ptám se a on mlčí.

MINULOST

Pomerančový čaj, vůně kávy, dobrá hudba a kniha. Jooo.. Tomu se říká udělat si hezky.

Je to jiná kavárna, než ta ve které jsem byla s Karlem, ale mám to tu taky ráda. Jsou zde boxy, jako v amerických barech, hraje zde jazz, na každém stole se nachází váza s tulipánem. Zkrátka.. Je to tu nádherné. A tu nádheru ničí skupinka hlučných lidí. Otáčím se, abych je poprosila, zda by to mohli ztlumit, když uvidím jeho. Jeho vlnité hnědé vlasy, modré oči a úsměv na tváři. To není ale to poslední, co mě překvapí.

REALITA

,,Proč jsi mi neřekl, že mám přítelkyni?" sedím k němu zády. ,,Proč jsi mi celkově lhal o všem?" cítím se prázdná. Cítím, jak ve mně mizí má poslední radost a jak se vše zase vrací. Cítím se, že jsem zase sama. Zase..

,,Není to moje přítelkyně." brání se, ale já vím, že lže.

,,Jsi si tím jistý? " Otočím se na něj. ,,Tak proč jsi jí držel za bok, říkal jí zlato a líbals jí?" Všechno se ve mně bortí.

,,Eliško.." kouká na mě zlomeně, ale pokud on se kouká takhle, tak to já musím vypadat milionkrát hůř. Snaží se mě pohladit po tváři, ale já ucuknu.

,,Chceš nalít čaj, nebo nějakou limonádu?" ptám se, když si nalévám čaj.

,,Byla to moje holka." promluví najednou do ticha. ,,Rozešli jsme se včera."

,,Umíš zpívat?" kašlu na to, co zrovna řekl. Chci znát odpověď na tohle.

,,Jo, chodím do sboru." odpovídá.

,,Tak mi něco zazpívej." promluvím. Chvíli je ticho a on pak z ničeho nic začne zpívat.

,,How can I say this without breaking

How can I say this without taking over

How can I put it down into words

When it's almost too much for my soul alone."

(Jak to mám říct, aniž by mi bylo do pláče

Jak to mám říct, aniž bych se přestal ovládat

Jak to mám vůbec vyjádřit slovy

Když to prakticky nesnese ani celá moje duše)

Zpívá písničku od Fleurie Hurts Like Hell. Jsem zaskočená výběrem, protože její text je sám o sobě něco vypovídá.

,,I loved and I loved and I lost you."

(Miloval jsem a miloval a přišel o Tebe)

Cítím, že se ke mně přibližuje, ale v tu chvíli mi začíná zvonit telefon. Prášky.

,,Musím si vzít prášky." oznamuji, vstávám a jdu pro ně do auta. Vytahuji menší krabičku s prášky jménem Deutrón  a jeden z nich si vkládám do úst a zapijím jej energickým nápojem, který mi Karel koupil. Neměla bych, ale i tak to dělám. Pořád lepší, než to zapijet alkoholem, ne?

,,Co by se stalo, kdyby jsi ty prášky vysadila?" slyším Karla mluvit od stromu.

,,Spáchala bych sebevraždu." mluvím za pochodu.

,,Takže jako moje antidepresiva." říká.

,,Něco takového." kývu a sedám si. Je ticho. Karel jí, já dopijím svůj ice tea. Já mám ale další otázky. ,,Proč jste se rozešli?" ptám se.

,,Bylo to hodně komplikovaný a hlavně to byl takový vztah - nevztah."

,,Proč?" zajímá mě to. Ani nevím proč, ale zajímá.

,,Nenáviděla mě." kouká před sebe, někam do dálky. ,,Spíš to byla kamarádka s výhody." konečně se mi podívá do očích. Musím se smát.

,,Ty, že jsi měl kamarádku s výhodami?" tečou mi slzy od smíchu, bolí mě ústa od úsměvu a břicho od smíchu. Všechno mě hrozně bolí, ale nemůžu se přestat smát.

,,Nesměj se. Mám taky své potřeby!" brání se, ale já mu stejně nevěřím. Už mu nemůžu věřit nic.