Hvězdy na nebi

čajovna

Probudila jsem se na gauči, přikrytá modrou chlupatou dekou a s hlavou na Karlově stehně. Žaluzie propouštěly čáry světla, které trochu osvěcovaly pokoj. Karlova ruka mě svírala, jakoby mě chránila před vším zlým. Cítila jsem se dobře, ale zároveň zvláštně. Nebylo proč odcházet, ale nebylo ani proč zůstat. Kdybych byla jako ostatní dívky v mém věku, tak už s ním dávno chodím, ale já ho.. Nevím, jestli zrovna nemiluju, ale je to prostě těžké.

Vem si to z mého pohledu. Kluk se kterým jsem dříve kamarádila se mi kvůli autonehodě vytratil z paměti. Nevím o něm vůbec nic a on toho o mně ví tolik. Nevím jak dlouho mě zná, nevím prostě nic.

,,Nad čím přemýšlíš?" zeptal se najednou Karel a já sebou cukla. Dost jsem se lekla.

,,Nad ničím," posadila jsem se. ,,Jak dlouho mě pozoruješ?" podívala jsem se na něj.

,,Moc dlouho ne, ale vzhůru jsem už docela dlouho. Koukal jsem na tebe v odrazu televize." culil se na mě. Byl roztomilý. Teda.. CO?

Eliško.. Ty nemůžeš milovat někoho jako je on.

,,Děje se něco?" okamžitě změnil náladu a přístup.

,,Promiň já musím jít." rychle jsem vstala, vzala své věci a utekla.

****

,,Vincent van Gogh byl známý nizozemský malíř, který se proslavil.." mluvila naše učitelka a já pomalu přestávala vnímat. Místo zápisku jsem si malovala do sešitu obrázky. Slunečnice, mraky a jeho. Už to bylo pár dní, co jsem od něj zdrhla a už jsem mu i psala, ale pořád se cítím provinile. Nebylo to ode mne fér. Byl milý, zaplatil mé čaje, nechal mě u sebe přespat a já prostě utekla. ,,Veselá," vyvolala mé jméno učitelka. ,,Kolikátého se Gogh narodil?" položila otázku má dějepisářka.

,,30. března." odpověděla jsem na dost jednoduchou otázku, totiž.. Když máte deprese a jste zavřený doma, tak si musíte něco najít. Něco, co vás odradí od myšlenek na smrt, nebo tak. A já si vybrala slavné osobnosti, jako Hitler, Jobs, Gogh, Winehouse, Lennon a tak podobně o kterých se učim. Datumy narození, úmrtí, životy, choroby a další zajímavosti. Vlastně tenhle koníček začala má kamarádka.

Zní to neuvěřitelně, ale opravdu se i mezi těmi falešnými lidmi našla dívka, která se stala mou kamarádkou. Jmenuje se Jana. Nikdy jsme se spolu extra nebavili, protože nebyla moc výřečný tip, ale i tak jsem jí mohla považovat za kamarádku. Už tím, že tenkrát přišla do nemocnice.

MINULOST

Pořád dokola jen samé píííííííp.. Píííííííííp. Píííííííííííp.

Ten debilní stroj prostě nikdy nezmlkne. Smutné je to, že s ním strávím ještě dost dlouhou dobu.

Má levá ruka mě stále bolí a je ovázaná obvazem. Zároveň je napojená do několika přístrojů, které mne - bohužel - udržují při životě. Na to, jak má ruka trpí je srdce a duše dost neaktivní. Cítím v sobě to velké prázdno a ničí mě to. Kdyby to tenkrát vyšlo, tak jsem už teď mrtvá a nezabývám se timhle.

Náhle někdo zaťuká a tak volám tu starou frázi v podobě ,,Dále" a nedočkavě čekám, kdo vejde tentokrát. Máma? Babička? Doktor? Psychiatr? Nikdo z nich to rozhodně není a udivuje mě, že zrovna ona je tady.

,,Ahoj." usmívá se s kyticí květin. Je tichá, ale je jí vždy rozumět. Je takový introvert a to se známe už dost dlouho. Nic neříkám. Jen na ní vyjeveně koukám a čekám, kdy se probudím. ,,Jsem někde špinavá, nebo něco.?" okamžitě se prohlíží.

,,Ne, nic!" uklidňuju jí. ,,Jen jsem překvapená z tvé návštěvy." usmívám se. Musím být k popukání.

,,Jestli ti vadím, tak můžu klidně odejít." hned se otočila ke dveřím, ale já ji zastavila.

,,Posaď se! Aspoň si budu moc popovídat s někým jiným, než s psychiatrem." uchechtnu se. ,,Co, že jsi přišla?" zeptám se, když se posadí na židli vedle mé postele.

,,Jednou jsi mě na základce zachránila před šikanou a byla jsi na mém pěveckém představení, takže ti to tak ňák dlužím." usmívala se na. Její gumičky na rovnátkách byly udělaný do barev oceánu a mně se moc líbili.

,,A co se vlastně teď děje ve škole?" zeptala jsem se na první otázku která mě napadla.

,,Řeší se tam, proč jsi v nemocnici. Už vznikly i pomluvy, že jsi se přefetovala, že jsi měla autonehodu, že jsi se s někým poprala, prostě je několik konspiračních teorií o tobě." vyprávěla a já se smála. Po dlouhé době jsem se zase smála. Zase jsme to byla jen já a né nikdo jiný. Zase jsem si našla kamarádku. Nebo kamarádka si našla mě?

REALITA

,,A rok?" usmála se povrchně, protože jsem chvilku neodpovídala. Nemohla jsem se rozhodnout mezi čtyřkou a trojkou.

,,1853." poslala jsem jí vítězní úšklebek a dál si malovala do sešitu.

*

,,Ahoj," pozdravila Jana, když došla na místo našeho srazu. Byla to čajovna, do které jsme spolu chodili pokaždé, když jsme si nebyli jistý nějakým rozhodnutím. ,,Promiň, že jdu pozdě, ale kocour vylil tu velkou mamčinu vázu s růžemi a já to musela uklidit." posadila se na židli naproti mně. Nevymlouvala se. Viděla jsem to na ní a hlavně jsem znala jejího kocoura. Byl to krásný chlupatý kocour, kterýmu bylo už pět, ale pořád se choval jako kotě.

,,Fšak F pohodě." smála jsem se a zdůrazňovala F ve větě. Dělali jsme si tím srandu z naší bývalé fyzikářky, která tak trochu žila v jiné dimenzi, než my.

,,Tak s čím potřebuješ pomoc?" stále se usmívala. Byla takové sluníčko, co osvětlovalo mou černou duši.

,,Víš," začala jsem. ,,Před tou autonehodou, co se stala jsem se znala s jedním klukem. No.. A já na něho zapomněla. Ale ten kluk nezapomněl a teď se semnou zase spojila jak to říct.." docházela mi slova.

,,Zamilovala jsi se do něj."

,,Jo." odpověděla jsem okamžitě a pak mi to došlo. ,,Totiž ne!" začala jsem se opravovat. ,,Jako líbí se mi, ale nevím, jestli to je hned na lásku, protože ho neznám ještě tak dlouho a-" chtěla jsem mluvit dál, ale Jana mě přerušila.

,,Svítí ti mobil." koukala se na něj, jak na zjevení. Já ostatně taky, když jsem zjistila, že s ním celou dobu volám jemu a on všechno slyší.