Hvězdy na nebi

bouřka

Bouřky.

Nenávidím je, protože se jich tak moc bojím, že vždy zalezu do skříně a čtu.

Teď ale ve skříni nejsem. Místo toho sedím v kavárně promočená a čekám na Karla, který jde pozdě. Sedím tu tak už deset minut a mám radost z těch obrazů, knihoven a celkově toho, jak to tu je udělaný. Celý to tu je takový hipsterský a příjemný. Hraje tu příjemná hudba, která není ani hlasitá, ani úplně tichá. Všude je spoustu květin a stolů. Moc se mi tu líbí a nejraději bych tu žila.

,,Dáte si něco k tomu čaji?" zeptala se milá číšnička, když mi přinesla můj pomerančový čaj.

,,Ne, děkuji." usmála jsem se na ní. Úsměv mi oplatila a odešla.

Po pár minutách se otevřely dveře a tím do kavárny vnikla zima. Jelikož jsem byla stále promoklá od deště, tak mi byla ještě větší zima. Ani horký pomerančový čaj tomu nepomáhal. Začala jsem se třást a cítila, jak mi naskakuje pod trikem husí kůže.

,,Já vím.." řekl udýchaný Karlův hlas za mými zády. ,,Jdu pozdě." posadil se naproti mně a sundal si svou jarní bundu. Jeho mokré vlasy byly kudrnatější a skoro mu padaly do očí.

,,Zastihl tě déšť? "zasmála jsem se. Bylo to snad poprvé, co jsem se na něj dobrovolně usmívala. Bylo to zvláštní, ale líbilo se mi to.

,,Jo," řekl to tak nedůvěřivě, ,,Jak to, že se směješ?" zeptal se, ale také měl na tváři úsměv.

,,Mám období mé nemoci. To je jedno."

,,Já vím, že máš bipolární poruchu mozku." Řekl bez jakéhokoli náznaku žertu, nebo emoce. Mé srdce v tu chvíli vynechalo. Nikdo to nikdy nevěděl a pokud to ví on, tak jsme museli být opravdu velcí přátelé.

Naše ticho narušila číšnička, která se přišla zeptat na Karlovu objednávku. Karel si se zářivým úsměvem objednal skořicové latte. I přes odchod číšničky jsme oba dva mlčeli. Nevěděla jsem, co si o tom všem mám myslet. Byla jsem zmatená.

,,Co všechno o mně víš?" vypadlo z ničeho nic ze mě.

,,Je toho hodně."

,,Tak jinak.. Jak dlouho mě znáš?" začala jsem se ptát.

Upíjela jsem ze svého čaje a pořád se trochu třásla. Karel přezemne přehodil svou bundu a posadil se.

,,Kde přesně jsme se potkali si nepamatuju. Je to, ale už dávno. Oba jsme neměly kamarády a tak jsme se začali bavit spolu. Naše mamky spolu chodili na kafe a my si mezitím hráli venku. V lese jsme objevili jednu budovu, u hřiště v křoví vytvořili náš byt, u nás na zahradě na stromě dům. Bylo toho fakt hodně. No a jak šla léta, tak my stárli. Oba jsme se dostali na střední, ale i tak jsme spolu byli v kontaktu," usmíval se, když o tom mluvil. Byl opravdu šťastný. Najednou ten úsměv, ale zmizel. ,,A potom jsi se semnou přestala bavit. A když jsem se tě pokusil najít, tak jsi tu nebyla. Zmizela jsi. O pár týdnů později jsem tě našel, ale ty jsi mě nepoznala." Bylo vidět, že ho to trápí.

,,Karle, to mi je moc líto, ale proč jsem tě opustila?" zeptala jsem se. Jaký byl můj motiv k tomu ho opustit?

,,Prosím." položila číšnička Karlovo latte na stůl s úsměvem.

,,Děkuju moc." usmál se nazpět Karel, ale číšnička stále neodcházela.

,,Ještě něco dalšího?" culila se a já toho začala mít tak akorát dost.

,,Ne, děkujeme." usmála jsem se na ní a to ji přimělo konečně odejít pryč. Karel si jen uchechtnul.

,,Snad nežárlíš." s úsměvem položil svou kávu na stůl a zajel pořádně do červeného křesla, ve kterém seděl.