Hvězdy na nebi

večeře

,,Co jsi řekla Tomovi?" ptám se potichu, když mámě zapínám zip od šatů.  Jsou bílé s obrázky květin. Tyhle šaty mám ráda. Je na nich plno barev a krásně namalovaných květin, které mi připomínají jaro.

MINULOST

,,Cítíš to? To je tvůj bráška." sedíme ve stínu a dece. Všude je cítit tráva a rozkvetlé květiny se stromy. Dnes je můj velký den. Dnes je mi deset let a už teď cítím, že můžu začít samostatný život bez rodičů.

Nejspíš budu cestovat a poznávat nové země. A až všechno na zemi objevím, tak se přesunu na jiné planety a procestuji vesmír. Problém je, že stále nevím, v čem budu cestovat, ale to vyřeším později, protože teď potřebuju dostat to brčko z obalu, abych si mohla vypít své pitíčko.

,,Mami a kdy Tomík vyleze ven?" ptám se, protože už tam je zatraceně dlouho a já tu jsem už moc dlouho sama.

,,Eliško, ještě je na něj moc brzy." přichází táta a já se mračím. Není to fér. Já musím chodit pěšky a jeho furt někdo tahá. ,,Hele," sedá si táta do tureckého sedu. ,,Dnes je předposlední květnový den, takže ještě jeden, dva, tři měsíce a Tomík se narodí." zvedá prsty a usmívá se.

,,Nekecáš?"snažím se zvednout jedno obočí, ale stejně se mi zvedá i to druhé.

,,Přísahám." mrkne na mě a já položím hlavu na maminčino břicho.

,,Budu tě mít moc ráda a budu se s tebou dělit o jídlo." mluvím do břicha a máma s tátou se smějí.

PŘÍTOMNOST

,,Řekla jsem mu pravdu." otáčí se na mě a začne mi uhlazovat šaty a bílý límeček. Cítím jak se jí klepou ruce a jak si kouše tvář zevnitř.

,,Mami, nebuď nervózní." chytám ji za tváře. ,,Dopadne to dobře a když ne, tak se svět nezhroutí." usmívám se a slyším zvonek. Máma odchází a já jdu za Tomem. Lhala bych, kdybych řekla, že nejsem nervózní, protože mé srdce buší jako o závod a asi za chvilku omdlím. ,,Tome?" otevírám dveře. ,,Pojď. Jdeme na tu večeři."

,,Eliško?" šeptá ještě než vyjdeme z pokoje. ,,Co když-" nenechávám ho domluvit. Bude to dobré, i kdyby to znamenalo, že budu žít v celibátu.

,,Tome, zakazuji ti myslet na zlé věci. Dopadne to dobře a teď pojď." odcházím z pokoje a jdu do předsíně, kde se nachází má druhá budoucí matka s nevlastní sestrou.

,,Jé! Takže ty jsi Eliška." usmívá se žena ve věku mé matky a kráčí ke mne. Okamžitě se zastavuji a hledím na ni, mezitím, co mě objímá a líbá na tváře. Vypadá sympaticky. ,,A ty jsi Tom." přechází k mému bratrovi a tiskne ho k sobě. ,,Jsi větší, než jsem si myslela, ale to nevadí. " mrkne na něj a nenápadně mu strčí do kapsy pytlík bonbonů. ,,A tohle je má dcera Kateřina." představuje nás s její dcerou.

Má na sobě černé džíny a černobílou kostkovanou košili, kterou má až po zadek. Vlasy má krátké, hnědé a vlnité. Na očích má velké černé brýle a kůži má jako bílou stěna. Její oči jsou čokoládové barvy a úsměv na tváři z ní dělá krásnou holku. Kdybych byla kluk, tak bych určitě chtěla být aspoň její nejlepší kamarád, což by sice znamenal friendzone, ale ne, tak hrozný, jako kdyby mě nenáviděla. Já jsem, ale holka a její nevlastní sestra, takže.. Asi štěstí?

,,Kačka." podává mi roku. Má teplé silné ruce. Nehty má nenalakované a ostříhané. Žádné dlouhé, nazdobené umělé nehty.

,,Eliška." oplácím jí úsměv a mířím ke stolu, který vidím po dlouhé době prostřený.

Večeře probíhá v pořádku. Dostávám špenátové lasagne a šampaňské, které chutná výtečně stejně jako ty lasagne. Nikdo moc nemluví a celým večerem nás doprovází cinkání příborů o talíře.

Po jídle odnáším talíře a vracím se ke stolu s láhví vína a šampaňského. Tom se omlouvá a je si hrát nahoru do svého pokoje, mezitím, co tu My zůstáváme. Najednou si to uvědomím. Neznám jméno své druhé matky.

,,Promiňte, ale nevím vaše jméno." trapně se usmívám. Je mi hrozně trapně, protože tohoto člověka budu dlouho potkávat a já nevím jeho jméno.

,,Ježiš, já se zapomněla představit!" rychle vstane a rukou si zakryje pusu. ,,Alžběta." natahuje ke mně svou ruku. Má stejně teplé ruce, jako Kateřina. Je vidět, že jsou rodina. ,,Tykej mi." mrkne na mě.

,,Dobře, Bětko." usmívám se a sedám si zpátky na židli.

,,Tak Katko." pokládá má matka skleničku na stůl. ,,Slyšela jsem, že zpíváš a hraješ v divadle." pokládá jednu ruku na stůl a Bětka ji hned chytá. Najednou mě to popadne a já se cítím zase na nic. Byla to moje chyba. Kdyby se tenkrát nestalo to, co se stalo, tak to je tátova ruka.

,,Jo. Za pár měsíců máme koncert a do toho ještě hraju, takže chci vidět, jak to budu stíhat." usměje se a přiloží se skleničku k ústům.

,,Nejsi náhodou.. Nez.." snažím se vymyslet, jak se zeptat. ,,Neznáš náhodou holku jménem Jana?" vypadne ze mně najednou a ona se zakucká. Řekla jsem snad něco špatně?

,,Myslíš Janu jako.. Metr šedesát pět, dlouhé vlasy?" chce pokračovat, ale já mám jackpot.

,,Přesně tu." kývu. Mamka s Alžbětou nás musí mít za blázny.

,,Tak to je moje přítelkyně." kouše se do rtu a já jásám. Potkala jsem holku své nejlepší kamarádky tím stylem, že to je rovnou má nevlastní sestra. A to jsem si nemusela nic začínat s Kájou. Teda! Karlem.

,,Počkej," zastaví nás máma. ,,Ta Jana, co u nás několikrát přespala?" ujišťuje se máma. Jen souhlasně kývnu a máma vytřeští oči. Má matka není schopna si zapamatovat jména mých kamarádů ( i když jich moc není) a tak u nich má poznávací znamení. Malá Lenka, usměvavý Kuba. Je to různý.

,,A ty jsi si myslela, že jsme jediný lesby v okolí." směje se Alžběta a kouká přitom na mou mámu. Jak se to stalo? Jak se stalo, že je z ní tohle? Vždy to byli muži a najednou žena? Je vidět, že je s ní šťastná, ale to byla s tátou taky.

Chvíli to tu je dost zmatený. Máma si povídá s Alžbětou, Katka do toho mluví a já se snažím co nejrychleji opít. Hlava mi třeští a myšlenky ničí.

,,A co ty Eliško?" tato věta mě nutí zase začít dávat pozor. ,,Co děláš ty?" usmívá se Alžběta. V tuto chvíli si uvědomuji, jak bezcenná jsem. Že nic neumím, nemám žádný zájmy, které bych mohla zdokonalovat, nebo jakýkoli koníček. K čemu tedy jsem?

,,Já jsem obyčejná. Nedělám nic výjimečného." usměji se a opřu si hlavu o ruku. Liju do sebe třetí skleničku a nalévám další.

,,Eliško to není pravda." vkládá se do toho má matka. ,,Vždyť úžasně maluje a píšeš."

*

,,Haló? Eliško? Proč mi voláš ve tři ráno?" slyším jeho hlas. Nepříjemný rozespalý hlas, do kterého jsem celá udělaná.

,,Karle Kováři!" křičím a směji se.

,,Ty jsi opilá?" ptá se, ale já seru na jeho otázky. Právě teď totiž bloudím městem s flaškou v ruce a zlomeným srdcem.

,,Drž chvíli hubu pane "Dokonalý". Víš co jsi udělal ty kreténe? Všechno jsi mi zkazil! Úplně, ale úplně všechno!" padám k zemi. Mé nohy mě někam zavedly a já ani nevím kam. Je mi zima a ruce se mi třesou.

,,Kde jsi?" slyším, jak chodí po svém bytě.

,,Já tě miluju ty idiote."

,,Eliško, kde jsi?!" je naštvaný. Slyším to na jeho hlase.

,,Já tě miluju Kájo. Copak to nechápeš?" usmívám se do mobilu i když vím, že mě nevidí.

,,Kde jsi?!" zavírá dveře. Slyším to.

,,Snad v nebi."

,,Do prdele!"