Hvězdy na nebi

já vím, že víš, že vím

,,Nemůžu tomu uvěřit.," vydechla jsem, když jsme vylezli ven před letiště, ,,Opravdu tu jsem!" rozhlížela jsem se po okolí. Před námi byla cesta, po které jezdili auta s autobusy. Kolena se mi třásla a srdce bušilo jako o závod. ,,Děkuju." otočila jsem se a objala Karla. Hlavu jsem si položila na jeho hruď a debilně se usmívala.

,,Není zač," políbil mě do vlasů, ,,Ale pojď už. Támhle jedou moji rodiče." srdce mi tlouklo do žeber, jak jsem byla nervózní a zároveň vzrušená z nového prostředí.

,,Myslíš, že se jim budu líbit?" zeptala jsem se vyděšeně Karla, se kterým jsem se držela za ruce. ,,Co když-" nenechá mě mluvit dál.

,,Nemám rád ,co když'. Eliško, jestli je něco, čím si jsem stoprocentně jistý, tak je to tím, že se jim budeš líbit." usmál se a my spolu došli k autu jeho rodičů.

,,Kájo." došla nám naproti žena ve věku mé matky s blond vlasy. Modré oči, vysoká, štíhlá. Jestli tohle není Karola matka, tak už opravdu nevím.

,,Ahoj mami," (UHODLA JSEM!) pustil mou ruku, aby se mohl obejmout se svou matkou. Mezitím jsem se já vítala s jeho otcem.

,,Dobrý den. Eliška Veselá." stiskla jsem jeho ruku a on se je zasmál.

,,Vždyť se už známe několik let, tak nač to dobrý den?" usmíval se od ucha k uchu.

,,Aha.. To se moc omlouvám, ale já před pár lety měla autonehodu a zapomenula jsem na pár věcí, takže se-"

,,Vždyť jsem vám to říkal tati." objal se s ním Karel.

,,To nebyla ta.." zasekl se a vykulil oči. ,,Tak to se ti moc omlouvám!" začala jsem mu okamžitě vysvětlovat, že se nic neděje, že je lidské chybovat. ,,Každopádně mi říkej Pavle." usmál se a já též.

,,Jsi celá mamka," přistoupila ke mně Karlova matka. ,,Vyrostla z tebe krásná, dospělá ženská." vzala můj obličej do rukou a palci mě pohladila po tvářích.

,,Děkuju." usmívala jsem se od ucha k uchu. Líbil se mi jejich přístup a cítila jsem se mezi nimi krásně.

,,Jo a říkej mi Martino." vzpomněla si a naposledy se na mě usmála, než nasedla do auta.

,,Jsou skvělí." usmála jsem se na Káju a také si sedla do auta. Bylo to klasické rodinné auto s pohodlnými sedadly. Pavel s Martinou seděli vepředu a já s Kájou vzadu.

,,A jaká byla cesta?" zeptala se po chvíli Martina. Karel jí na to něco odpovídal, protože já byla plně zaneprázdněná. Sledovala jsem všechny ty ulice, domy, stromy a všechen zbylí míhající se svět za oknem auta. Dublin byl neuvěřitelně krásný. Ani se mi nechtělo věřit jeho kráse. Venku svítilo sluníčko, mraky na nebi měnily tvary a pluly po obloze, jako ptáci, který dělali různé vzdušné kreace.

*

,,Tak jsme tady." otočila se na nás Martina a poté vystoupila.

Menší dvoupatrový baráček podobný těm ostatním s garáží a zahradou za nim. Vypadá krásně a útulně.

,,Máme psa, takže se moc nelekni, až se proti tobě rozběhne." zasměje se Pavel a projde kolem mně ke dveřím, které otevře. Z nich se okamžitě vyvalí malý černý mopsík, který je naprosto kouzelný a mám chuť ho poňuchnat a umřít.

*

Další dny proběhli tak nějak normálně. Ráno jsme si dali snídani, šli na procházku, vrátili se na oběd, jeli do města, vrátili se na večeři a šli spát. Takhle to vypadalo prvních pět dní našeho pobytu a já jsem si to užívala, jak nejvíc jsem mohla. Dnes je šestý den a Karel se ani za boha nemůže probudit.