Hvězdy na nebi

konec

Psychiatrická léčebna.

Už mi docela chyběla. Je to tu samý cvok a magor. Lidé se na vás usmívají a snaží se vám ukázat, jak moc je život úžasný.

Na pokoji bydlím s holkou závislou na stopexu, který používala, jako drogu. Jo a je jí šestnáct.

Už tu jsem měsíc a za tu dobu jsem popsala několik papírů. Hodně si teď dopisuji s Ester a Kačkou (ano, už jí říkám i jinak, než Kateřino). Sem- tam mi napíše i Karel.

Doktoři mu dávají čtyři měsíce života, ale on je s tím už smířený. Prý teď hodně cestuje a čte poezii. Nikdy na to prý neměl čas a teď, když nestuduje, tak má moc času. Taky mi posílá cédéčka s různými písničky, který si můžu pouštět na půjčeném rádiu. Je to docela retro, ale mně se to líbí.

Bětka (ano, i jí) mi s mamkou zase posílají knihy. Zatím poslali jen dvě, ale už mám obě přečtené, takže to vidím na třetí. Až se vrátím, tak  se prý vezmou. 

Tom mi zase posílá obrázky se srdíčky a úsměvy. Dokonce se přihlásil do kroužku malování a je jeden z nejlepších "umělců". Prý mi vylepil celý pokoj obrázky, abych se tam cítila líp.

Zoe krátce po tom, co jsem se sem dostala umřela. Byla hold už stará, ale i tak mi bude moc chybět.

Za pár měsíců mi bude chybět i Karel. Už teď mi chybí, ale zatím mám tu možnost si s ním dopisovat a mít ho svým způsobem k srdci blíž.

A tohle je vlastně konec.. Řekla jsem vám celý svůj příběh. Jestli z tohohle příběhu plyne ponaučení, tak to jedině to, že jsme jako hvězdy na nebi. Můžeme tvořit souhvězdí, skupinu nebo být prostě jen sami. Můžeme přibývat, ale zároveň zhasínat. Můžeme zazářit a nebo taky ne. Protože jsme to právě mi, kdo tvoří vesmír.

KONEC