Mellisa
Ležím v nemocnici na posteli, kde do mě vedou hadičky a jsem připojená na nějaký přístroj, který neustále a otravně pípá. Je to hrůza ležet a nevědět nic, nevědět, jestli je dítě v pořádku. Co když dítě už není? Co když...? "Ne Melliso, nic takového se nestalo!" Okřikl mě můj vnitřní hlas. Musím zahnat tyhle děsivé myšlenky. Naštěstí někdo zaklepal na dveře. "Zdravím, slečno Ewans, já jsem váš ošetřující lékař, pan Mooley." Doktor, určitě mi přišel oznámit, že jsem přišla o moje dítě. "Dobrý den." Hlesla jsem směrem k doktorovi. "Jak se cítíte?" Zeptal se mile. "Jak bych se mohla cítit? Vždyť mě srazilo auto." Vyjekla jsem na doktora. "Omlovám se." Hned jsem se omluvila, když mi došlo, co jsem řekla. "V pořádku, nemáte se za co omlouvat. Ale teď k věci, přišel jsem vám oznámit váš zdravotní stav." Můj zdravotní stav? Nezajímá mě můj stav, ale zajímá mě moje dítě! Chci slyšet, že je v pořád, že ho za několik měsíců budu chovat v náruči, že mu budu dobrou matkou, ať se děje cokoliv! Nemůžu o mé dítě přijít, nemůžu! To dítě je jediný, co mám. Když bych přišla o tohohle drobečka, už bych neměla nic! "Melliso, okamžitě s tím přestaň!" Křičelo na mě moje vnitřní já. "Je vám dobře?" Vyrušil mě z myšlení doktor. "Rád bych vám oznámil váš zdravotní stav. Všechno je v pořádku, máte jen pár pohmožděnin a modřin. A obě děti jsou v pořádku. Myslím, že zítra by jste mohla jít domů." Počkat, řekl právě dvě děti? Dvě děti? To jako dvojčata? Ne to není možný. Nemůžou to být dvojčata. "Prosím? Řekl jste obě děti?" Zeptala jsem se trochu natvrdle. "Ano, obě děti. Vy jste nevěděla, že čekáte dvojčata?" Pronesl doktor. " Nevěděla. Moje lékařka se o možnosti, že bych mohla čekat dvojčata ani nezmínila." "Takže s radostí vám oznamuji, že čekáte dvojčata. Gratuluji." Pogratuloval mi doktor Mooley. "Děkuji." Hlesla jsem. Před malou chvílí jsem měla strach o jedno dítě a teď se budu muset bát o dvě děti! Jak to všechno zvládnu? Jak se postarám o dva mrňousky? Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že doktor už opustil můj pokoj.
Liam
Seděli jsme v jídelně a policisté se nás stále vyptávali na všelijaké otázky. Odpovídal stejně jenom Paul. Já jsem úplně mimo, nemůžu přestat myslet na ni, nemůžu, prostě to nejde. Je v pořádku? Je její dítě v pořádku? Ale proč já nejsem v pořádku? Co se to se mnou děje? Proč na ní nemůžu přestat myslet? Na její nebesky modré oči, olemované řadou hustých a dlouhých řas, na její krásné plné rty, které bych bez váhání líbal a nikdy nepřestal. Její krásné vlasy, které se jí vlnily do půlky zad. "Liame?! Jsi tady s náma?" Drknul do mě Louis. Byl jsem zasněný. Úplně mimo. Musel jsem vypadat dost k smíchu, protože jsem se culil jako idiot a koukal někam do blba. "Jo, co? O něco jsem snad přišel?" Zmateně jsem se zeptal. "No vlastně nic důležitýho, jenom to, že už konečně můžeme jít domů!" "Jo, tak to je bezva. Klidně běžte beze mě, chci se ještě trochu projít." "Tak já půjdu s tebou a cestou domů se stavíme v Nandoo's." Navrhl nadšeně Niall. "Promiň, ale chtěl bych jít sám." "No tak fajn. Zajdu si tam někdy jindy." Zamračil se a už se vydával za klukama k východu. "Tak čau." Zamumlal jsem směrem k odcházejícím klukům. Chci jít za ní, ale jak se mám dozvědět na jakým patře a v jakým pokoji je. Mám jít na recepci a říct, že hledám jednu holku, kterou ani neznám a nevím jak se jmenuje, ale potřebuji ji vidět? Tak to asi nepůjde. No, ale možná bych mohl použít svoji popularitu. "Ne, Liame, na co myslíš? Seš úplně blbej?" Můj vnitřní hlas na mě křičel. Ale tak co mám teda dělat?
Takže máme tady další díl :) Celkem po dlouhý době :D Omluvám se těm, co tohle čtou, že museli tak dlouho čekat, ale já jsem vůbec nestíhala :D Tak snad se vám tahle slátanina líbí :D Každá hvězdička a koment potěší :) A byla bych moc ráda, kdyby jste mi napsali, co si o tom myslíte, jestli mám psát dál a jestli mám něco zlepšit, protože tohle je moje první povídka, tak by mě jenom zajímalo, co vylepšit a na co si dávat třeba pozor :) A děkuju za přečtení :)
