Mellisa
Přišla mi další zpráva od Liama. Nečekaně. Vlastně bych ji od nikoho jiného ani číst nechtěla. Otevřela jsem jí a přečetla si jí. Popřál mi dobrou noc a potvrdil, že se pro mě zítra staví. Na ráno jsem si pro jistotu nastavila budík, protože se znám, že bych zaspala. Mobil jsem odložila na noční stolek a pořádně se zachumlala do peřin. Doufám, že se mi bude zdát něco krásného, něco o Liamovi. Zabraná myšlenkami na Liama jsem se ponořila do říše snů.
Z krásného snění mě probudil otravný a vlezlý zvuk budíku. Nemůžu se dočkat až se konečně přivalý doktor a řekne ty krásně znějící slova, že můžu jít domů a já se rozeběhnu za Liamem. No rozběhnu, pouze v rámci mých možností. Nedočkavě očekávám příchod doktora. Klepání. No konečně je to tady. "Dále." Pokynu ke vstupu do místnosti. Byl to jak jinak, než doktor se sestrou a propouštěcími papíry. Podepsala jsem všechno, co po mně chtěli, snažila jsem se to nezdržovat. Popadla jsem svojí kabelku, do které jsem už jen vložila lékařské zprávy, rozloučila jsem se s panem Mooleyem a se sestrou a vydala jsem se na odchod.
"Slečno Ewans!" Slyšela jsem jak na mě ještě křičí sestra. Škubla jsem s sebou a otočila jsem se. "Ano? Něco jsem snad zapomněla?" Zeptala jsem se tázavě. "Ano, zapomněla jste tady vaší pozvánku na příští návštěvu gynekologa a tady je obrázek ultrazvuku, který pro vás pan doktor nechal vytisknout." "Ohh,... děkuji." Byla jsem zahleděná do obrázku, kde se nacházely moje děti. Tenhle malinký, nerozeznatelný flíček jsou moje děti. Je to neuvěřitelná nádhera. Vážně nemůžu uvěřit, že právě koukám na mé ještě nenarozené děti. Na moje jediné štěstí. Na mou budoucnost.
"Slečno?" Vyrušila mě sestra z mých myšlenek. "Ještě se potřebuji ujistit, že máte odvoz domů. Jestliže ne, tak vám mohu zajistit sanitu." Zeptala se sestra. "To je v pořádku, děkuji. Mám domluvený odvoz. V deset hodin, před nemocnicí." A koukla jsem se na hodiny, které visely na zdi. Bylo za pět minut deset. "Dobře. Takže nashledanou." Rozloučila se se mnou sestra. "Nashledanou." Sestra už byla v nedohlednu a já stále stála na chodbě a v ruce jsem držela obrázek mých dětí. Na tváři mi pobíhal spokojený výraz a stále jsem nemohla odtrhnout pohled od mého ultrazvuku. Na všechno teď budu sama. Vlastně já už nikdy nebudu sama. Budu mít dva malinkatý prcky, který nesmírně miluju už teď.
"Kolik je hodin?" Zeptala jsem se v duchu sama sebe. "Pane bože! Je pět minut po desátý. Melliso, tak jsi úplně blbá a stojíš tady deset minut jen tak?" Můj vnitří hlas na mě křičí. A já se rychle vydala směrem k výtahu. No, ale vlastně proč bych měla spěchat? Tak si Liam počká, no. Svět se přeci z pár minut nezblázní. Respektive se Liam nezblázní z pár minut.
Liam
Z toho nejúžasnějšího snu mě musí vzbudit tahle kudrnatá palice. "Bože, Harry, co zase po mně chceš? Nemůžeš mě ani v klidu nechat spát?" Zeptal jsem se ho rozespalým hlasem a promnul jsem si oči. "No, já jsem si jenom myslel, že by jsi chtěl vstávat, protože je půl desátý a ty jsi mi včera řekl, že se máš dneska stavit pro Mellisu v deset v nemocnici. Promiň, jestli jsem zase udělal něco blbě." Omlouval se mi. "Ne, to já bych se ti měl omlouvat. Dík, že jsi mě vzbudil, kdyby jsi tak neudělal, asi bych spal až do oběda." Omluvil jsem se já jemu, ale stále jsem ležel v posteli. "Nechci ti nic říkat brácho, ale stále ležíš v posteli a na sobě máš děsně moc slušivý pyžamo." Rejpnul si Harry, a já jsem vystřelil z postele jak střela a klopýtal jsem do koupelny, jako už dlouho ne. "Aby ses náhodou nepřerazil." Uchechtl se a se smíchem mě pozoroval, jak se snažím čistit si zuby a přitom si zapínat pásek na kalhotech. Musel jsem si přiznat, že to asi muselo vypadat komicky, ale na to jsem v téhle chvíli neměl čas. Z koupelny jsem vystřelil jak raketa a Harry ze mě zřejmě nemohl, protože se smíchy válel po mojí posteli. "Tak jí aspoň ustel!" Ani jsem ho nenechal mi odpovědět a už jsem běžel dolů po schodech. "Do nemocnice je to deset minut a je za deset deset, takže přijedu jen tak tak." Brblal jsem si sám pro sebe. "Co?" Ozval se Louis z kuchyně. "Nic. Jenom, že jdu ven." "Proč? Vždyť není ani deset." "No to je jedno, já už musím. Čau." Závázal jsem si tkaničku, zabouchl jsem za sebou dveře a hned jsem doběhl k autu.
Naštěstí nebyl ani moc velký provoz, takže jsem přijel k nemocnici těsně po desátý. Rozhlídl jsem se po parkovišti, ale Mellisa nikde. Že by snad jela taxíkem domů? To nevydržela čekat ani půl minuty? Vylezl jsem z auta a nasadil si sluneční brýle, i když byl teprve duben, tak sluníčko už mělo pořádnou sílu a navíc mě to dokáže ochránit i před dotěrnými fanynkami, které mi občas lezou na nervy v tu nejmíň vhodnou chvíli. Samozřejmě naše fanoušky miluju a chci být tady pro ně pořád, ale někdy je toho až moc a sláva mi leze krkem. Kouknu se na mobil a čas ukazuje deset a pět minut. Zvednu oči ke vchodovým dveřím od nemocnice, když jí zrovna spatřím. Je nádherná. Vypadá úplně jinak než včera. "Liame! Jeden z nás musí bejt úplně debilní a já to rozhodně nejsem!" Zase můj vnitřní hlas. Mé chytřejší a racionálnější já. "Je asi jasný, že dneska vypadá jinak, když už neleží na silnici po srážce s autem, ty troubo!" A zase měl pravdu. Dneska mi to opravdu pálí. Konečně už si mě všimla. Zámavala mi a vydala se ke mně.
"Ahoj." Krásně se na mě usmála. "Ahoj." Úsměv jsem jí oplatil, ale nevěděl jsem jestli jí můžu políbit. Tohle dilema za mě vyřešila a vlepila mi sladkou pusu na přivítanou. Páni, bylo to o mnohem lepší než jsem čekal. "Takže, můžeme jet?" Zeptal jsem se jí a jako pravý gentleman jsem jí otevřel dveře u spolujezdce. "Můžeme jet." Odpověděla mi a nastoupila. "A kam to bude?" Vyzvídal jsem, když jsem si dosedl za volant. "No rozhodně potřebuju jet hned domů, potřebuju se pořádně osprchovat a převlíknout se." "Dobře, takže kde bydlíš?" Nadiktovala mi adresu, kde bydlí a hned jsme vyjeli z parkoviště k jejímu bytu. Dorazili jsme tam ani ne za půl hodiny. "A jsme tady." Prohlásila, když jsem zastavil před domem, kde má byt.
"Půjdeš nahoru?" Zeptala se na otázku, kterou jsem si tak moc přál slyšet. "Jestli ti to nebude vadit." "Kdyby mi to vadilo, tak ti to ani nebudu nenabízet." Uchechtla se a vystoupila z auta. Hned jsem jí následoval. "Tak vítej v mém malém a skromném bytečku." Přivítala mě u ní doma. Má to tady opravdu hezké a útulné. "Pokud by ti nevadilo já bych se zašla trochu zkulturnit a hlavně převlíknout a ty se tu chovej jako doma. A jestli máš hlad, tak se podívej do lednice, snad je tam něco, co se dá sníst." Usmála se na mě a odcupitala podle mých úsudků do koupelny. Byt je opravdu pěkný, ani ne malý, ale zase, že by to byla nějaká vila, to taky ne, krásný a hlavně útulný. Prostě domov. Takový jaký si každý vysní. Na stěnách obrazy a fotky. Fotky. To musí být on. Ten hajzl. Kretén hnusnej. Nechápu, kde se ve mně bere tolik zlosti, když vidím toho Roberta, nebo jak se jmenuje, jak se mucká s Mellisou a ona vypadá tak šťastně. Nejradši bych vzal tu fotku a vyhodil jí z okna. Nebo líp vzal bych tu fotku a omlátil bych jí tomu debilovi o jeho hnusnou hlavu. Nechápu, jak se takhle hnusně někdo dokáže zachovat k dívce. Ještě navíc, když je tou dívkou Mel. Možná bych mu měl poděkovat, poslat mu třeba dárkový koš, protože kdyby Mellisu neodkopnul jako kus hadru, tak nedostanu šanci se s Mel sblížit, poznat ji líp a to by byla vážně děsná škoda.
Mellisa
Vážně jsem si ho pozvala do bytu a šla se sprchovat? Já si pozvala domů kluka, který je známý po celém světě, kluka kterého znám tak strašně krátkou dobu, ale mám pocit, jako bych ho znala věčnost. To zní jako děsné klišé z romantických filmů. Bože já asi vážně nejsem vůbec normální.
Ahoj :) Strašně bych se vám chtěla omluvit, že je tenhle díl po tak dlouhý době a je ještě ke všemu takhle hroznej :/ Doufám, že se vám to bude aspoň malilinko líbit :) Za chyby se moc omlouvám, snad jich tam moc nebude :D Budu moc ráda za každou hvězdičku a taky mě moc potěší, když mi do komentáře napíšete váš názor na tenhle díl :) Děkuju :)
