Liam
Na druhou stranu za zkoušku nic nedám. Musím si dodat odvahu a jít na to. "Neboj se. To zvládneš. Ty na to máš." Dodával jsem si odvahu. "Tak jo, jdu na to!" Došel jsem k recepci. "Dobrý den." Mile jsem se usmál na postarší dámu. "Dobrej. Potřebujete něco?" Odsekla, jako bych jí nějak obtěžoval. Vždyť je to její práce. Bože, kam jsem to zase vlezl. "Já jsem Liam Payne a..." Nestihl jsem doříct to, co jsem chtěl, protože mi do řeči skočila ta babizna. "Vy jste Liam Payne? Ten Liam Payne? Ten zpěvák z One Direction?" Dělá jako by mě neznala. "Ano, to jsem já." "No to snad není pravda, to mi vnučka neuvěří. Pořád mi o vás a těch vašich kamarádech něco vykládá. Pořád mi ukazuje vaše obrázky, pouští vaše písničky, je z vás doslova unešená. Občas mi to leze krkem. Ale nemohl byste se mi pro ní podepsat?" Že by konečně moje slavné jméno bylo po čase zase k něčemu užitečné? "Ale jistě. Jak se vaše vnučka jmenuje?" Natáhl jsem se pro papír a tužku, kterou mi nabízela, teď již s úsměvem, když si uvědomila, kdo jsem. "Jmenuje se Lucy. Napište to pro Lucy." Napsal jsem věnování, podepsal se a podal to zpátky na recepci. "Mockrát vám děkuji. A teď s čím vám mohu pomoci?" Změnila svůj ton hlasu na velmi příjemný, možná až trochu vlezlý a taky trochu děsivý. "No, potřeboval bych vědět, kde leží jedna dívka, kterou sem dnes přivezli." "A její jméno?" No, tak to je přesně ta otázka, kterou jsem nechtěl slyšet, protože já k sakru nevím, jak se krásná neznámá jmenuje. "Ehm, je tady menší problém, já nevím jak se jmenuje." Poklesl jsem hlasem a sklopil hlavu k zemi. "Víte, já nesmím cizím lidem prozrazovat informace o našich pacientech, ale možná bych mohla udělat výjimku, že jste to vy." Usmála se na mě. Taky jsem se pousmál. "Myslím, že máte na mysli slečnu Ewans. Tu přivezli dnes po poledni. Leží na pokoji 205 v druhém patře, ale musíte mi slíbit, že to nikde nikomu nepovíte, jinak by mě mohli vyhodit a to já vážně nechci." Povytáhla obočí. "Děkuju. Strašně moc vám děkuju. A nebojte se, nikomu to neřeknu, přísahám. Jako, že se Liam Payne jmenuju." Bude to takové naše menší tajemství." Mrknul jsem na ní. "A pozdravujte Lucy." Usmál jsem se směrem k ní, když už jsem měl namířeno k výtahu. Došel jsem ke dveřím a přivolal jsem výtah. Ihned se otevřel a já mohl vstoupit dovnitř. Zmáčkl jsem číslo 2 a už jsem jel. Konečně už vím, kde je, ale co jí řeknu až vejdu k ní do pokoje. Řeknu jí 'Čau, já jsem ten kluk, co byl s tebou po tom, co tě srazilo auto?' "Ne, to je hodně blbý!" Zabručel jsem si sám pro sebe. Z mého přemýšlení mě vytrhl zastavující a otevírající se výtah. Vystoupil jsem a vydal se hledat pokoj s číslem 205. Míjím pokoj 203, 204,... 205, je to konečně tady. Tohle je ten pokoj, kde leží ona. Ona, jejíž jméno mi není známé, ale doufám, že se to v následujících minutách změní. "Tak Liame, neboj se chlape, ty to zvládneš. Běž na to!" Povzbuzoval jsem se.
Mellisa
Slzy se mi kutálely po tváři jedna za druhou. Už se ani nesnažím je utírat kapesníčkem, protože to nemá cenu, když se mi z očí každou chvilkou roní víc a víc slaných kapek. Dvě děti? Jak může svobodná matka zvládnout dvě děti? Svobodná matka, kterou budu ještě ke všemu já. Vždyť jsem tak mladá. To nemůžu sama zvládnout. Ne, já to zvládnu. Musím. Je štěstí čekat dítě, ale já mám dvojité štěstí, protože čekám rovnou dvě děti. Měla bych se radovat a ne tady brečet. Odjakživa jsem si přála mít kupu dětí, krásnou a šťastnou rodinu, prostě vysněný, pohádkový život. Teď bych měla sdílet radost s otcem mých dětí, ale ten si právě užívá někde s tou špinavou courou.
"Ne, už je to tady zase!" Zaskuhrala jsem. Nové proudy slz se znovu začaly tlačit na povrch. "Už ne! Už nechci brečet! A už vůbec nechci brečet kvůli tomu zatracenýmu kreténovi!" Rázně jsem se rozhodla a začala hledat balíček kapesníčků, kterými jsem si chtěla utřít slané potůčky, které se mi valily po tvářích. Z mého hledání mě vyrušilo klepání na dveře. "Dále!" Zabručela jsem směrem ke dveřím uplakaným hlasem. "Ahoj, neruším?" Vstoupil do dveří pohledný mladík, který mi byl strašně moc povědomý, ale netuším odkud bych ho mohla znát. Vypadal strhaně a ustaraně. Ale proč je tady? Nespletl si pokoj, když šel za jeho přítelkyní? Jsem na pokoji sama, takže se určitě musel splést. Určitě se spletl a šel za jeho přítelkyní. On musel jít za přítelkyní. On musí mít přítelkyni. Kluk jako on a bez přítelkyně? Tak to mi hlava nebere. Určitě ji má. Proč tu řeším jestli má holku a nebo ne? Možná,... "Chceš abych odešel?" Vytrhl mě z přemýšlení jeho úžasný a strašně známý hlas. "Ne, nechci. Ale možná by jsi měl, aby tě nehledala tvoje přítelkyně." Roztáhl rty do úsměvu a zakroutil hlavou. "Takže snoubenka?" Zeptala jsem se s nadzvednutým obočím. Kde se ve mně bere tolik drzosti, ale hlavně zvědavosti? Přeci co mi je do toho, zda má přítelkyni, snoubenku, milenku nebo snad všechny naráz? Teď mi určitě řekne, že do jeho osobního života mi nic není a odejde. "Ne já nikoho nemám. Přišel jsem za tebou." Oznámil mi s krásným úsměvem na jeho tváři, ze kterého by se mi podlomily kolena, kdybych neležela na posteli. Ale počkat, co to právě řekl? Řekl, že jde za mnou? Proč?
A máme tady další díl :D Tohle je zatím nejdelší díl ze všech :D Doufám, že se to aspoň někomu bude líbit :) A byla bych moc ráda, kdyby jste mi tady nechali komentáře, jestli má cenu pokračovat a popřípadně, co bych měla změnit, protože jak už jsem zmínila několikrát, tahle slátanina je moje první 'povídka' :D Tak prosím nechte komentáře a když mi tady necháte i hvězdičku, tak mě to strašně potěší :) Děkuju :)
