Mellisa
Po celou tu dobu, co jsem byla v koupelně jsem musela přemýšlet nad tím, jak to teď všechno vlastně bude. Že celý tenhle byt mi připomíná jeho. Musím mu vlastně ještě oznámit, že nečekám jenom jedno jeho dítě, ale dvě. Pak musím zavolat domů a říct to mým rodičům, že jsem těhotná a jako velkej bonus k tomu je to, že je budu vychovávat jako matka samoživitelka. Tohle moje rodina jen tak neskousne. Už stěží snesli to, že jsem s Robertem žila jen tak na hromádce. Matka mi bude vyčítat, že jsem si ho měla vzít dokud byl čas a otec se k ní přidá, že tak skvělou partii, jako byl Robert už neseženu. Slušný, pracovitý, že měl skvěle našlápnutou kariéru a tak dále. Otci se líbil jen díky tomu, že mu pomáhal s jeho firmou. Z mých myšlenek mě vyrušilo až nepříjemné štípání mých očí. Ne, nechci zase brečet. "Melliso, vzpamatuj se! Vedle v místnosti ti sedí skvělý kluk a ty tady řveš ve sprše. Tak dělej něco!" Okřikl mě můj vnitřní hlas. Ten hlas má pravdu, musím se sebou něco dělat. Opláchla jsem svojí napuchlou tvář, osušila se a konečně jsem se oblékla do čistého oblečení, které naštěstí nemělo nemocniční zápach.
Když jsem se konečně vracela do obývacího pokoje za Liamem, tak vidím jak si prohlížel fotky, které jsem měla vystavené na stěnách pokoje a zřejmě si mě nevšiml, protože se stále ke mně neotáčel. Já využila situace a začala si ho prohlížet. Vypadá dokonale. Nesmím zapomenout zmínit jeho tělo. No pane jo. Odkašlala jsem si, aby si mě všiml. "Už jsi tady." Otočil se a usmál se na mě tím jeho dokonalým úsměvem. Snažila jsem se mu úsměv oplatit, ale nešlo to. "Stalo se něco?" Zeptal se trochu vyděšeně. "No...,ale vlastně nic." Odvětila jsem a sklopila hlavu. To, co po tom následovalo, mě šokovalo. Přišel ke mně a objal mě. "Mně to klidně můžeš říct." Řekl a přitiskl si mě blíž k němu. Přesunuli jsme se na gauč a já mu začala vyprávět, jak to bude všechno náročné, jak se bojím, že nic nebudu zvládat, že mám strach všechno říct mým rodičům a jak mi celý byt hrozně připomíná Roberta. Když jsem vyslovila Robertovo jméno Liamovi ruce se zaťaly v pěst a moje oči se pomalu začaly naplňovat slzami. Liam si toho zřejmě všimnul a položil jeho ruku na tu mojí. "Neboj. Všechno bude v pořádku." Řekl a zesílil jeho už tak pevný stisk.
Liam
Strašně mě užírá, když Mellisu vidím takhle zničenou a smutnou. Strašně rád bych jí nějak pomohl, ale vůbec nevím jak.
"Jdeme!" Řekl jsem a stále ji držel za její ruku. "Cože?" Potichu zavzlykala. "Už se na tebe nemůžu dívat jak se trápíš. Jdeme ven." Rázně jsem jí odpověděl. "Mě se, ale nikam nechce." Stěžovala si, když si pomalu utírala slzy. "No to nevadí. Venku si to užijeme. Uděláme si aspoň malou procházku." Snažil jsem se jí povzbudit a hlavně donutit k tomu, aby se mnou šla ven. "A co když potkáme novináře a nebo nějaké tvoje fanoušky. Co jim řekneš?" Snažila se stále z toho vykroutit. "Řeknu jim, že jsem šel ven s mojí kamarádkou." V ruce žmoulala papírový kapesník a vypadala tak sladce. "No tak dobře, ale jestli se někde objeví moje fotka, tak tě vlastnoručně uškrtím." Ukázala na mě tím jejím drobným prstíkem. "Nikoho nepotkáme, nemusíš se bát." Uklidnil jsem ji. "Dobře. Jenom se skočím upravit a půjdeme."
"Tak kam vyrazíme?" "To se ptáš ty mě? Nemělo by to být spíš naopak?" Podívala se na mě jako kdybych byl debilní. Což občas možní i jsem. "Dobře, tak já teda něco vymyslím, no." "Počkat, cože? Ty mě vytáhneš ven a ještě to nemáš ani vymyšlený?" Ušklíbla se na mně. "Půjdem do centra a tam se uvidí, jsi pro?" Podíval jsem se na ní a usmál jsem se. Pokaždé, když jsem se na ní díval, tak jsem se musel usmát. Úsměv mi oplatila a já jsem měl takovou chuť jí chytit a políbit, ale zrovna teď a tady na ulici by to asi nebyl nejlepší nápad dne. "Dobře, jsem pro, ale musíš mi koupit zmrzlinu." Vyplázla na mě jazyk jako pětileté dítě. "Platí."
Ani ne za deset minut jsme dorazili do velkého nákupního střediska a Mellisa hned zamířila do malé a útulné cukrárny. Vybrala zadní box a sedla si do něj. Hned jsem si k ní přisedl a pustili jsme se do vybírání naší objednávky. Přicupitala k nám mladší slečna. "Tak co si dá..." Zasekla se, když jí zřejmě došlo kdo jsem. "Dáme?" Doplnil jsem ji. "A-ano. Ty jsi L-liam Payne, že?" Pokýval jsem hlavou na souhlas a všiml jsem si Mel, jak dělá neidentifikovatelnou grimasu, kterou jsem u ní ještě neviděl. "Mohl by jsi se se mnou vyfotit, prosím?" Usmála se na mě, ale na Mellisin zářivý úsměv to zdaleka nemělo. "Určitě." Vytáhla mobil z kapsy a já jsem se postavil vedle ní. "Myslíš, že by nás tvoje přítelkyně mohla vyfotit?" Usmála se na Mellisu. "Mel? Mohla by jsi nás vyfotit?" Usmál jsem se na ní. "Mohla." Odpověděla a vzala si mobil od dívky. "Sýr." Objal jsem dívku a usmál se. Mellisa vrátila mobil dívce a sedla si zpátky na její místo. Dívka celá rozzářená si vzala mobil a já si sedl taky na svoje míst naproti Mel, která nebyla nejspíš moc nadšená. "Myslíš, že by jsi se mi mohl ještě podepsat pro kamarádku?" Zamrkala na mě nejspíš umělými řasami. Všiml jsem si jak Mel napodobuje její chování a ona si toho pravděpodobně všimla taky. "Teda pokud to tady tvojí přítelkyni nevadí." Řekla teď už míň příjemným tónem na Mellisinu stranu. "Nejsem jeho přítelkyně!" Řekla jako by se jí hnusila už jenom ta představa, že jsem její kluk. Celkem mě to ranilo. "Chceš teda ten podpis?" "Jo, jasně. Na tady máš papír." Podala mi papír a tužku. "Pro koho to bude?" "Prosím pro Vanessu." Usmála se. Napsal jsem věnování a podepsal jsem se. "Vlastně jsem se zapomněl zeptat jak se jmenuješ ty?"
Mellisa
Bezva, takže já s ním jdu ven a místo toho aby se bavil se mnou, tak tady flirtuje s nějakou blonďatou šestnáctkou. A já? Já je ještě jak nějaká kráva musím poslouchat, jak ho tady ta nána nabaluje a ještě je fotím. A ta coura si ještě myslí, že s Liamem něco mám, i když by se mi to líbilo. Měla jsem jí ten mobil hodit do toho jejího zmalovanýho xichtu. Proč se baví s ní a ne se mnou? Proč? Příště s ním zůstanu sama doma a bude. Proč si myslím, že bude nějaké příště? Proč jsem vůbec taková? Proč tak žárlím? Můžu tohle vůbec svádět na hormony?
Fuj. Teď mi tak hrozně zakručelo v břiše, že to musela slyšet i královna. A ještě jsme se ani nedostali k tomu, co si objednáme, no bezva. A moji prckové už mají hlad. Já mám hlad. Všichni máme prostě hlad. Děs běs.
Liam
"Tak a dáte si?" Podívala se na mě a pak na Mel. "Já bych si dal ledový čaj a k tomu čokoládový muffin. A ty Mel?" Podíval jsem se na Mellisu, která vypadala už nadšeněji než před chvilkou. "Já si dám jahodový džus, vanilkový pohár se šlehačkou a k tomu ten borůvkový dortík, i když ty vafle taky nezní špatně. Jo, dám si i ty vafle." Konečně jsme si objednali, i když mám své fanoušky rád, tak zrovna teď jsem chtěl být pouze a jenom s Mel.
Ahoooj :) Woow :D Po strašně mooc dlouhý době je tu konečně další díl :) Strašně moc se omlouvám, ale já vůbec nestíhám, moc mě to mrzí :) Tenhle díl je zase o ničem, přijde mi takovej chabej, ale snad se vám bude aspoň malinko líbit :) Prosím hvězdičkujte a komentujte to ať vím, jestli se to líbí a co ještě zlepšit a jak by se vám líbilo pokračování :D Za chyby, které tady stoprocentně jsou se moc omlouvám, ale už nemám síly to opravovat :) Děkuju :)
