Mellisa
"Proč jsi mi neřekl, že jsi jedna pětina z pravděpodobně nejslavnějšího boy-bandu světa?" Vyjela jsem na Liama, možná až moc. "Proč mi nedošlo, že ty jsi ten Liam z One Direction? Proč jsi mi to neřekl?" Teď jsem musela znít zoufale, hodně zoufale. Jsem zoufalá. Možná nemám právo ho takhle vyslýchat, ale já ho vyslýchám a on mi na to nic neřekne. Známe se ani ne tři hodiny a já mám pocit, že mi lhal. "Proč jsi mi to teda neřekl?" Zmírnila jsem svůj ton hlasu a zadívala jsem se mu do očí. "Bál jsem se." Odvětil pouze. "Čeho jsi se prosím tě bál?" Chytla jsem ho za ruku a povzbudivě jsem se na něho usmála. "Já... já jsem se bál, že kdyby jsi věděla, kdo jsem, tak by jsi mě viděla jen jako toho Liama, který vystupuje na koncertech, má spousty fanoušků, pořádně tučný konto a je na každým druhým billboardu a ne takovýho Liama, jakým doopravdy jsem." Hleděl na mě a já na něj. Vpíjela jsem se do jeho dokonale hnědých očí a stále nevěděla, co mu mám na tohle všechno říct. Proč to všechno tak přeháním? To budou asi ty hormony. A to jsem v pátém týdnu, co budu dělat v pátém měsíci? I když to bude asi tím, že čekám dvojčata, takže to mám zdvojnásobený. "Přestaň a konečně mu něco řekni!" Přerušil mě můj vnitřní hlas. Ale co mu mám na tohle říct? Co čeká, že mu na tohle řeknu? "Můj bože, hlavně už něco řekni!" Zase ten hlas. "Myslím, že na tebe jsem si už udělala svůj názor, když jsi se mě snažil probrat venku na silnici a v dešti. Tohle by jen tak nějaká namyšlená celebrita z vlastní vůle neudělala. A jsem moc ráda, že právě ty jsi byl ten, kdo mě probral, i když pro příště bych prosila trochu jemněji." Podívala jsem se do těch jeho očí, které jsem si dokázala za dnešek tak oblíbit, že snad můžu říct, že jsem si je zamilovala, i když na to je nejspíš moc brzy. "Pro příště? Já doufám, že už tě nikdy nenajdu ležet v dešti na silnici. A doufám, že mě vážně vidíš takovýho, jaký doopravdy jsem." Stiskl mi mojí ruku, kterou stále držel. Nevadilo mi to, právě naopak, bylo to celkem příjemné. Cítit se v bezpečí, jenom díky tomu, že drží mojí ruku. Tohle jsem s Robertem nepoznala, žádný pocit bezpečí a jistoty, s ním to byl pocit zmatku a stresu, ale vždycky jsem ho milovala, možná ještě miluju, je to přeci otec mých dětí. Byl to vlastně můj první dlouhodobý vztah. Myslela jsem si, že on je ten pravý, že spolu zestárneme, že spolu budeme sedět venku na zahradě a sledovat naše vnoučata, jak si hrají, ale tohle se nikdy neuskuteční. "Melliso, okažitě se vzpamatuj a přestaň myslet na toho, jak ho jen pojmenovat, na toho děvkařskýho parchanta, upletl si s tebou děti a pak tě odkopnul jako kus špinavýho hadru." Zase můj vnitřní hlas. Ještě, že tohle Liam neslyší, co by si o mně myslel? No, nejspíš by si musel myslet, že jsem pěkně švihlá a radši by zavolal doktora, že bych neměla ležet tady, ale spíš někde na psychiatrii.
Liam
Vysvětlil jsem Mellise, proč jsem jí už na začátku neřekl, že jsem zpěvák z toho, jak ona to nazvala, nejslavnějšího boy-bandu současnosti. Po celou tu dobu jsem jí držel za ruku. Byl to zvláštní a přes to tak nádherný pocit. Držet jí za ruku a dívat se přitom do těch nejkrásnějších modrých očí, co jsem kdy viděl. Vždycky jsem si myslel, že nejmodřejší oči má Niall, ale odteď jsou to její oči. Ty její dvě modré studánky, v kterých se ztrácím. "Přestaň jí civět do těch očí, ty tupoune!" Okřikl mě vnitřní hlas, který má většinou pravdu a tak jsem z jejích očí přešel na její krásné plné rty, který by si zasloužily políbit. "Ty blbče! Z očí na rty, vážně chytrý. Kam se budeš dívat příště? Do jejího výstřihu?" Znova ten hlas a znova měl pravdu. Podíval jsem se radši na hodiny na stěně. "Páni, to už si tady povídáme pět hodin? Nenudím tě? Chceš abych odešel? Jestli ano, hned odejdu." Podíval jsem se na Mel, která se usmála a pokroutila hlavou. "Neboj, nenudíš mě a nechci abys odešel." Sklopila hlavu a... a zčervenala? Ona se červená? Proč se červená? Protože nechce abych odešel? "To jsem rád, že tě nenudím a jsem taky rád, že ti tu nevadím, protože mně se ještě nechce domů. Nemám náladu na ty paka." Zakřenil jsem se nad pomyšlením, co ti magoři doma provádějí. Niall určitě jí, Louis nahání po dvoře holuby, Zayn si určitě s někým esemeskuje, dokáže utratit za kredit i několik stovek liber měsíčně, nechápu jak to dělá, no a pak je tu Harry, který stoprocentně trápí sousedovu kočku, která občas chodí na naší zahradu. Musel jsem se zasmát. "Čemu se směješ?" Usmála se na mně Mel. "Jenom jsem zapřemýšlel, co asi dělají kluci doma." "A to je to tak k smíchu?" Nechápavě se zeptala. "No, celkem jo." Zasmál jsem se a začal jsem vyprávět Mellise, co kluci pravděpodobně doma dělají. Oba jsme se u toho nasmáli. Najednou mi v kapse zavibroval mobil.
"Nazdar Liame, kde se pořád couráš?" Uslyšel jsem Niallův hlas. "No,..." Nestačil jsem ani dokončit svojí větu, protože mi Niall znovu skočil do řeči. "Musíš jít do obchodu a pak rychle domů, protože už nemáme žádný jídlo!" Stěžoval si Niall. Mellisa to asi zaslechla, protože se snažila zadržet její smích. "Nialle, tak proč si tam nedojdeš sám?" Zeptal jsem se ho. "No, mně se nechce jít ven. Je tam zima, prší tam a fouká vítr a já nechci onemocnět." Zakňučel jako ublížené štěně. "No tak dobře, za hodinu budu doma." "Až za hodinu? To mezitím umřu hlady." Nepřestával otravovat. "Tak si objednej pizzu!" Už jsem skoro křičel. "Klid." Šeptla Mel a chytla mě za ruku. Usmál jsem se na ní. "Tak za hodinu jsem doma. Čau!" Dořekl jsem a rychle zavěsil, aby Niall nemohl protestovat. "Ty se vážně nikdy nenudíš, co?" Smála se na mě Mel. "Budu muset už jít nebo Niall sní i kluky. A to by přeci nikdo nechtěl, že? Usmál jsem se na ní a pomalu se zvedal ze židle. "Děkuju." Zaslechl jsem její šepot. "Za co mi děkuješ?" Nechápavě jsem se na ní podíval. "Děkuju ti za dnešek, za všechno. Nejdřív jsi mě zachránil život a pak jsi se mnou trávil svůj čas, který není zrovna nejlevnější. Teda nejspíš. A taky jsi mi dost zlepšil náladu. Kdyby jsi za mnou nepřišel, tak bych se tady topila ve vlastních slzách." Pousmála se na mě, tím krásným úsměvem, který jsem viděl snad jenom na její tváři. "Vůbec mi neděkuj. Čas, který jsem tady strávil, byl nejlíp strávený za posledních pár měsíců. Já bych ti měl děkovat a ne ty mně. Ale teď už vážně musím jít. Potřebuju se stavit ještě v tom obchodě a nakoupit klukům nějaký jídlo, aby se nezačali ohlodávat, teda aby je Niall nezačal ohlodávat. A zítra mi zavolej v kolik se mám tady pro tebe stavit, nezapomeň." Zvedl jsem výstražně prst a při tom jsem se musel zasmát. "Neboj, nezapomenu. Tahat se taxíkem, je asi to poslední, co bych ráda dělala." Usmála se na mě. "Tak já už vážně musím. Měj se hezky a ahoj." Usmál jsem se a vydával se na odchod. "Ahoj." To bylo to poslední, co jsem slyšel než se za mnou zabouchly dveře.
Thadááá :D Nová část je po hodně dlouhé době tady :D Snad se vám bude líbit :) Strašně by mě potěšily komentáře a hvězdičky :) A strašně moc děkuju za ty pozitivní komentáře, co jste mi nechali u předchozích částí :) Tak hodně štěstí k přečtení a ať se vám to aspoň trošku líbí :)
