Jungkook's pov.
Něco mě začalo šimrat na obličeji. "Minie, nech toho!" rozesmál jsem se, ale úsměv mi nevydržel dlouho. Tohle nebyl Jimin. Nejsem v posteli, ale bůh ví kde. Co mi leze po mém drahocenném obličeji? Otevřel jsem oči a vyjekl jsem. Pavouk! Obrovský chlupatý pavouk mi lezl po čele. Nechutný! Doufám, že není jedovatý. Shodil jsem ho ze svého obličeje a začal se rozkoukávat po okolí.
Na nebe jsem nedohlédl. Bránila mi v tom bujná zeleň. Zaměřil jsem se tedy na zem. Husté stromy, některé ohořelé. Všude kolem trosky letadla a mravenci a podobná havěť. Usoudil jsem, že jsem v nějakém lese a podle ovzduší by to mohl být docela dobře prales. Kudy jsme to sakra letěli? Všude kam jsem se podíval, byla neproniknutelná zeleň. V korunách stromů řádily malé opičky a nad nimi přelétali papoušci.
Potom jsem zaměřil svůj pohled na svůj kotník a zhrozil se. No fuj! Po dobu, co jsem spal, celý provizorní obvaz nasákl krví. Odsunul jsem kousek košile z kotníku a málem se pozvracel. Celá rána divně zapáchala. Nahmatal jsem lékárničku, kterou jsem včera našel a vyndal z ní neporušenou lahvičku s desinfekcí. Ošetřil jsem si nohu a nakonec ránu zavázal pravým obvazem.
Následně jsem se pomalu postavil na nohy. Bolelo to, ale zvládl jsem to. Opřel jsem se o onen strom a pokoušel se o chůzí. Po několika nezdařených pokusech jsem se s lékárničkou v podpaží, s náhradními triky přes rameno a s pytlíkem bonbónů v kapse vydal zkoumat místo, na kterém jsem se vyskytoval.
Obešel jsem několik trosek a spatřil to, co jsem matně viděl včera, tedy mrtvá těla žen, mužů i dětí. Vím, že v letadle letělo, kromě nás ještě dalších 15 lidí. Tady jich bylo sedm. Naštěstí ani jeden z mrtvých nebyl Jimin. Slzy se mi stále tlačili do očí, ale já je úspěšně zaháněl. Po několika dalších metrech jsem objevil další těla a pilota, zaklíněného pod sedačkou letadla. Byl to hrozný pohled. Jimin však stále nikde nebyl.
Chodil jsem okolo dalších trosek, cestou jsem vylekal několik hlodavců, co se ukrývali ve křoví.
Za nějakou dobu se ozvalo mé břicho. Až teď mi došlo, jakou mám žízeň a hlad. Voda nikde v okolí nebyla, tak jsem sáhl pro bonbóny a jeden si vložil do úst. Nebyl nic moc, ale žízeň aspoň trochu zahnal. Musím je šetřit, nevím na jak dlouho tu skejsnu. Myslím, že už nás někdo hledá, ale skrz ty stromy sem neuvidí. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že jsem ztracený. Bylo mi do pláče, ale musel jsem vytrvat. Musel jsem ho najít. Ujistit se, že je v pořádku.
Obešel jsem další skupinku stromů a spatřil mikinu. Povědomou mikinu! Tu měl Min v letadle na sobě! Sevřelo se mi srdce úzkostí. Došel jsem k mikině a rozhlédl se. Nikde nikdo nebyl. Prohlédl jsem si blíže jeho mikinu a nešel na ni stopy po krvi. Stopy po hoooodně krvi. Ne! To nee! Ale kde je? Kde je jeho tělo? Dokud jej nenajdu, nepřipustím si, že by mohl být mrtvý. Stále je tu šance, že přežil. Sice malá, ale stále existuje!
Začalo mi být obrovské vedro. Přišel jsem si jako ve skleníku. Vzal jsem Jiminovu mikinu a obvázal si ji okolo pasu. Sundal jsem si košili a otřel si s ní čelo. Následně jsem si ji uvázal na hlavu do jakéhosi turbanu. Všiml jsem si úzké cestičky v trávě. Rozhodl jsem se ji následovat. Prošel jsem hustým strništěm a vyšel na rozlehlou mýtinu. No rozlehlou......asi 10×10m. Jaké bylo mé zklamání, když jsem místo Jimina našel podivné malé zvířátko. Vrátil jsem se tedy k troskám a pokoušel se zachránit aspoň minimum věcí, které neshořely.
Najednou mi bylo jasné, co musím udělat. Musím dojít pro pomoc a zajistit to, aby všichni příbuzní těchto lidí, kteří tu bezvládně leží, věděli, jak jejich bližní skončili.
-----------------------------------------------------------
Ehm....další díl je tu💓
Děkuju za votes a komentáře 💓💓
#Ramyon
