Jungkook's pov.
Začal jsem pomalu usínat, když jsem zaslechl kapky deště dopadat do suchých listů popadaných kolem mě. No super! Teď ještě zmoknu! Celý den je vedro jak v prdeli a teď začne pršet? Schoulil jsem se do klubíčka a snažil se usnout. Nedařilo se mi to a déšť začal sílit a sílit. Najednou se zablesklo a kousek ode mě spadl strom a začal hořet. Hned na to zaburácel ohlušující hrom. Bojím se bouřek. A to hodně. Začal jsem se celý třást a snažil se zahnat slzy. "Jiminie!! Pomoz mi!" zaječel jsem do tmy. Nic. Jen déšť ještě zesílil a blesky létaly oblohou jeden za druhým. Více jsem se skrčil a při každém hromu jsem se lekl a slzy už nešly zadržet. Při každé bouřce byl se mnou Jimin a uklidňoval mě. Ale teď tu není. Bůh ví, jestli je ještě stále na živu. Věřím, že je. Musí být! Cítím to. Přitulil jsem se k jeho mikině a nasával jeho vůni, která byla na tomto kuse oblečení zachycena. Chybí mi. Strašně moc mi chybí. Ani nevím kdy jsem usnul, ale spal jsem jako zabitý až to rána.
Ráno jsem se probudil celý promočený a zmrzlý. Bolela mě hlava kvůli pláči. Hlavní je, že jsem tu noc přežil. Stěží jsem se vyškrábal na nohy a sundal si triko, které jsem následně vyždímal a navlékl si jej zpět. Už zase začínalo být neuvěřitelné horko. To bude zase den. Nicméně jsem se po lehkém občerstvení bonbóny vydal na nekončící cestu. Prošel jsem kolem zvláštního stromu, na kterém bylo zavěšeno nezpočet liján. Potkal jsem spoustu hadů, drobných hlodavců a pavouků. Opice vřeštěly, až mi to trvalo uši. Mám štěstí, že jsem zatím nepotkal žádnou šelmu a kromě toho hada po mém prvním probuzení se mě nic nepokusilo napadnout. Asi jim došlo, že umřu tak, jako tak. Buď mě sežerou oni, nebo umřu na vyčerpání. Jistě si myslíte, že se nějak loudám, ale to jste na omylu. Vykračuji ráznou chůzí vstříc nebezpečí.
***
Už jsem na cestě asi pět dní. Kotník se mi léčí velmi rychle, takže nasrat hade. Zbývá mi bohužel už asi jen pět bonbónů. Snažil jsem se doopravdy hodně šetřit, ale v tomhle vedru to vážně nejde. Měl jsem štěstí. Asi včera jsem našel pramen sladké vody, která se dá pít. Teď jdu podél toho pramene, snad dojdu k nějaké řece. Ale bůh ví.
Každým krokem ztrácím naději, že přežiju. Každým dalším kilometrem jsem unavenější. Každý další pohyb mě vyčerpává. Trpím nedostatkem spánku a jídla. Každou chvíli na mě může vyběhnout hladové zvíře, nebo můžu spadnout do močálu, že kterého se již nedostanu. Může se stát cokoli, ale já vím jedno. MUSÍM VYDRŽET!
-----------------------------------------------------------
Ehm....jistě jste čekali, že na minulý díl navážu nějak, třeba jako: zaslechl jsem kroky.....ne ne...to by nebylo ono😁 Kookie bude ještě trochu trpět. 😁😁
Děkuji za votes a komentáře 💓💓💓💓
#Ramyon
