Jungkook's pov.
Dva měsíce. Už dva měsíce uplynuly od toho, co jsem se vrátil z Brazílie. Bez Jimina. Vyčítám si to. Vyčítám si, že jsme odlétali zrovna ten den. Že jsem odjel místo toho, abych ho našel. Vyčítám si, že jsem vůbec nějakou dovolenou navrhl. Ale co je mi nějaké vyčítání platné? Nic! Absolutně nic.
Od mého návratu domů jsem hodně klesl na dno. S nikým se nestýkám. Nemám chuť s někým mluvit. V podstatě nejím, nespím a nechodím ven. Jsem skoro stále zavřený doma. Už několikrát jsem málem použil žiletku. Naštěstí jen málem. Alkohol? Na ten jsem už také myslel. Ale to bych si ho musel jít koupit. A to se mi nechce. Předávkovat se? Nemám dost odvahy to udělat. Jsem troska. S Jiminem jsem měl aspoň pocit, že mě někdo miluje, ale teď je ten pocit pryč. Prostě zmizel spolu s Jiminem. Mé srdce je prázdné. Z nejšťastnějšího člověka na planetě se stalo tohle. Jak komické. Slyšel jsem, že Yoongi je na tom už líp. Tae s Hobim odjeli někam do Evropy a s Jacksonem, Rapmonem a Jinem jsem nemluvil od příjezdu. Upřímně? Jsem na dně. Je mi ze sebe zle. Sám sobě se hnusím. Jsem odporný, neschopný. Jsem nic. Ano, to mě přesně vystihuje. NIC.
***
Opět jsem jen seděl na gauči, zíral do blba a utápěl se ve vlastní lítosti. Auta jezdila po ulici, jako splašená. Všichni někam pospíchají, jen já nemám proč. Z myšlenek mě vytrhl zvonek. Nechtělo se mi jít otevřít. Nechtěl jsem nikoho vidět, tak jsem se rozhodl předstírat, že nejsem doma. Zvonek ovšem nepřestával zvonit. Ten zvuk mi drásal uši. Nakonec jsem se přeci jen zvedl a rozhodl se otevřít. Došel jsem ke dveřím a koukl se do kukátka. Za dveřmi stála policie. Srdce mi spadlo do kalhot a v krku se mi utvořil knedlík. C-co jsem provedl?
Otevřel jsem dveře a zůstal jsem stát čelem ke dvěma policistům. "Dobrý den, přejete si?" zachraptěl jsem, neboť jsem už dlouho s nikým nemluvil. "Jste Jeon Jungkook?" zeptal se jeden z nich. "Ano," odpověděl jsem, "provedl jsem něco?" "To se uvidí, každopádně musíte jet s námi. Vemte si všechny své dokumenty a nastupte si do našeho vozu." rozkázal mi. Udělal jsem, co řekl a sedl si do policejního auta. Co jsem udělal? Vždyť jsem už asi měsíc a půl nebyl venku z domova, tak co po mě chtějí? Oba dva se tvářili velmi vážně. Asi to bude závažný problém, když pro mě přijeli a neposlali třeba dopis nebo tak něco.
Dojeli jsme na policejní stanici a ti dva mě odvedli do takové kanceláře, kde seděl další policista.
"Dobrý den." uklonil jsem se. Pokýval hlavou a pokynul mi, ať si sednu. Učinil jsem tak a čekal, co z něj vypadne. "Takže pane Jeon. Jak tady na to koukám, tak jste byl v Brazílii, že?" "Ano, byl. Ale nechtěl jsem tam být. Tedy jestli mi rozumíte, letěl jsem se svým přítelem z dovolené a naše letadlo tam havarovalo." "Hmm,hmm. Zajímavé. A vy jste tedy jediný, kdo přežil?" "Možná. Tělo mého přítele se ještě nenašlo." "Aha. Proto se zdržujete tak dlouho doma." "Ano." "Doufám, že nemáte sebevražedné sklony." "Myslím, že ani moc ne." "Dobrá tedy. Máme pro vás jednu takovou, no celkem důležitou, zprávu." "Poslouchám." "No, já vám ji říkat nebudu. Musíte jet trochu jinam. Tam se dozvíte víc." "Aha, děkuji. A kam mám jet?" "Moji kolegové vás tam dovezou, to se nebojte." "Dobře. Děkuji. Nashledanou." rozloučil jsem se a šel v doprovodu dvou policistů k policejnímu autu, které mě mělo odvézt někam, sám nevím kam.
Musím uznat, že ten rozhovor byl dost zmatečný. Bylo to dost divné. Jakou zprávu pro mě mají? Objasní mi, proč jsme havarovali? Či co? Nechápu to.......ne, vážně nevím.
"Hej, chlapče! Jsme tu." ozval se řidič. Chtěl jsem namítnout, že už jsem dospělý, ale jen co jsem se podíval z okýnka se mi hlas zadrhl. Byli jsme před nemocnicí. Co...co když půjdu tam, kam jsem šel v Brazílii. Co když tam bude ležet on? On...mrtvý? Ne,ne,ne,ne,ne! To ne! Proč? Ne! On není mrtvý! "No tak si už vystup! Nemáme na tebe celej den!" zaječel jeden z policistů. 'No jo, aby ses neposral' pomyslel jsem si a pomalým krokem jsem vylezl z auta a vydal se k budově nemocnice.
Otevřel jsem těžké dveře a došel k takové té recepci (U know, what I mean). "Dobrý den. Potřebujete něco?" zeptala se mě mile paní, která seděla za pultem. "Dobrý den. Jsem Jeon Jungkook a poslal mě sem nějaký policista. Že tu na mě čeká nějaká důležitá zpráva." "Aha! To jste vy! Pan Jeon. Tak to už vím, pojďte za mnou." pokynula mi a vydali jsme se do výtahu. Měl jsem strach z toho, co přijde. Ani jsem se nekoukal na to, jaké číslo ve výtahu zmáčkla. Bojím se.
Výtah se zastavil a my z něj museli vystoupit. "Bojíte se?" zeptala se ta paní. Přikývl jsem a ona mi dala ruku kolem ramen. "Nemáte se čeho bát, věřte mi." usmála se na mě a já jí úsměv lehce opětoval. Šli jsme dlouhou chodbou. Hoodně dlouhou. A když říkám hodně, myslím to vážně. Vůbec se mi ta chodba nelíbila. Nikdy jsem neměl nemocnice v lásce a teď mi to nijak nepomáhalo. Začínal jsem být zoufalý. Nakonec jsme se přeci jen zastavili u nějakých dveří. "Tak jsme tady pane Jeon. Až budete připraven, otevřte ty dveře. Já vás tu teď chvíli nechám o samotě. Musím si někam odskočit." řekla a odešla. To si jako dělá srandu? Co když tam na mě někdo čeká a zabije mě? Nebo mě bude mučit? Ne. Ty dveře neotevřu. A nebo jo? Ne! Nechci skončit v zajetí zlých démonů! Prober se Jungkooku! O čem to tady sakra přemýšlíš? Jací démoni? Jsi padlý na hlavu? No asi jsem.
Zvítězila zvědavost. Pomalu jsem začínal otevírat dveře. Jen malinko jsem je pootevřel a do ponuré chodby proniklo ostré světlo. Musel jsem několikrát zamrkat, abych si na nával světla zvykl. Poté jsem otevřel dveře dokořán a vstoupil do místnosti za dveřmi. Byl to pokoj. Celý bílý. Smrděl po desinfekci. Až po dlouhé chvíli mé oči stanuly na lůžku. Respektive na konci lůžka. Pomalu jsem klouzal pohledem po délce až k polštáři. Zarazil jsem se.
-----------------------------------------------------------
Ehm.....další díl je tu! Měl to být epilog, ale musela jsem ho rozdělit do dvou jednotlivých dílů, takže se ještě dneska můžete těšit na epilog, který vydám asi za nějakou tu hoďku 😂😂
Děkuji vám, že votujete a komentujete a HLAVNĚ, že čtěte tenhle shit😂😂 Miluju vás💜💜
#Ramyon
