Tanec, Hudba a Ty

2

"Co chceš?!" Vyštěkl naštvaně mladík. Muž ho odtáhl kamsi do šaten, která však nepatřila tanečníkům. V jeho hlavě se teď mísil vztek a závist a na tanec už nechtěl ani pomyslet. 

"Chci tebe." Řekl jednoduše šedovlasý muž a podíval se hnědovláskovi do jeho světlých, modrých očích ve kterých se pomalu topil jako v tom nejhlubším oceánu. Mladík jen nechápavě zamrkal a odstoupil pár kroků od muže. "Jsi skvělý tanečník. Celou dobu jsem si stál za tím, že to musíš vyhrát ty. Jenže oni mě přehlasovali. Všichni tam chtěli Marka protože je to bohatý a rozmazlený spratek. Ale já v tobě viděl něco jiného. Viděl jsem v tobě takovou energii a vášeň jako ještě nikdy u někoho. Přidej se ke mě a společně tě vyhoupneme až na samotný vrchol populární hudby a tance. Můžu ti pomoct. Za oplátku ale chci, aby si světu ukázal, co všechno v tobě je." Když NamSeok domluvil, chvíli se na něj mladík ještě zíral, přemýšleje nad tím, co mu právě řekl. Nakonec se v něm opět něco zlomilo a on se uchechtl s náznakem ironie v hlase. "Nechci tvojí pomoc. Nestojim o nějakou chůvičku. Já si umím poradit sám. Nikdo už mě tancovat neuvidí, protože končím. Už na to nemám." Řekl poraženecky a naštvaně Jackson a chytal se odejít. 
"Počkej," zastavila ho mužova ruka, která ho chytla za zápěstí a otočila mladíka směrem k sobě, takže si muži opět dívali do očí. "Rozmysli si to. Prosím. Zapřemýšlej nad tím. Ano? Tohle je číslo mého osobního telefonu. Má ho jen málokdo včetně mé rodiny a manažera.  Zavolej mi. Kdykoliv." Řekl muž s malou nadějí v hlase, podávaje mladíkovi papírek s načmáraným telefonním číslem. Jackson papírek zmuchlal a dal si jej do kapsy. Po té opustil budovu doufaje, že se sem už nikdy nebude vracet. 

Doma se unaveně svalil na jeho postel, která pod jeho vahou hlasitě zavrzala. Jeho momentální bydlení bylo katastrofální ale byl rád, že měl alespoň nějakou střechu nad hlavou. Jeho pokoj tvořila stará postel, která se div nerozpadala a jedna černá stará skříň, kterou se bát už i otevírat, jelikož působila dojmem že každou chvíli spadne na zem a rozloží se na malé třísky. V rohu už měl jen poškrábaný stůl, na kterém spočívalo několik jeho důležitých věcí včetně telefonu, peněženky a MP3 přehrávače. Do školy nechodil, momentálně pracoval už od doby, kdy utekl z dětského domova. Možná by tam i do teď zůstal, kdyby si někdo neadoptoval a neodvedl od něj jeho sestru. Nejdříve jí hledal. Hodně dlouho. Pak to ovšem vzdal a skončil na ulici. Našel si práci jako dělník a přes inzerát si zajistil bydlení. Jeho spolubydlící sice nebyl zrovna příjemný chlápek, ale to Jackson ignoroval. 

Pomalu se zvedl z postele a zamířil do maličké koupelny, kde si dopřál teplou a uklidňující sprchu. Už nechtěl myslet na dnešek. Nechtěl myslet na tanec ani na hudbu. Už nechtěl nic z toho. Teplá sprcha vzpomínky na všechny tyto věci zahnala a on se spokojeně přesunul k umyvadlu. Okolo pasu si uvázal ručník, jehož barva byla někdy dávno bíla. Teď byl však spíše zbarvený do žluta. Rychle si vyčistil zuby a přesunul se do pokoje, kde se převlékl do pyžama a nastavil si budík na šestou ráno, aby nezaspal do práce. Bez večeře se ponořil do peřin a za malý okamžik už spokojeně oddychoval a nechal se celý ponořit do hlubokého spánku. 

Ráno se jen rychle osprchoval, převlékl a vyrazil do práce. Vždycky to stíhal jen taktak ale nikdy tam nechtěl být moc brzy. Cestou si ještě zapálil cigaretu ze které v krátkých intervalech popotahoval a z úst vydechoval kouř do ulic. Cestu neměl nijak dlouhou, takže než stačil dokouřit cigaretu, už došel k pracovišti, kde už jej čekal jeho šéf. Mladík se na chvíli zarazil. Jejich vedoucí s nimi na pracovišti nikdy není. A co bylo horší, většina dělníků se tvářila buď naštvaně, nebo zklamaně. Jacksona to zmátlo a tak se urychleně dostavil k jeho šéfovi. 

"Pane, děje se něco?" Zeptal se zmateně mladík. Jeho vedoucí se k němu otočil a mrzutě se zatvářil. 
"Ah, Jacksone. Tak už jste tady. Je mi líto, ale už tady nemůžete dál pracovat." Jacksonovo srdce vynechalo pár úderů a on byl na pokraji zhroucení. 
"J-jak to myslíte pane?" Vykoktal ze sebe mladík šokovaně. 
"Je mi líto ale máme  moc lidí a málo práce. Sám si to určitě už zpozoroval. Byl jsem nucen vyhodit většinu dělníků." Vedoucí se zatvářil, jako by mu doopravdy ukazoval, že je mu to velice líto ale to mladíkovi nestačilo. 
"Nemůžete mě vyhodit!" Hulákal na svého šéfa naštvaně hnědovlásek. "Já tu práci potřebuju! Sám moc dobře víte, jak špatně na tom sem!" Naštvaně rozmáchl rukama a věnoval vedoucímu vražedný pohled. Ten jen sklopil zrak. 
"Jacksone, Já to vím. Ale buďme upřímní, ještě nejsi ani plnoletý. Mohl bych mít problémy kdyby se přišlo na to, že jsem vás tady zaměstnával. Začalo se to více hlídat. Už si to prostě nemůžu dovolit.." Jacksonovi bylo do breku. Měl chuť křičet a ničit věci kolem sebe. 
"Takže jste vyhodil i Maxe a Chrise?" Zeptal se s chladným klidem v hlase. 
"Je mi to moc líto." Omluvil se vedoucí. 
"Doufám, že vám to tady brzo shoří." Řekl naštvaně mladík, otočil se na patě a s další cigaretou v puse opustil pracoviště. 

Stále nemohl uvěřit, jak moc se mu poslední dobou vůbec nedaří. Nejdříve ta soutěž a hned druhý den na to ho vyhodí z práce. Jackson tahal z cigarety jako pominutý a za dobu, kdy normálně touto cestou vykouřil pouze jednu, teď stihl tři. Když dorazil domů, naštvaně bouchl s dveřmi a zavřel se do pokoje. Zaslechl ještě naštvaný křik jeho spolubydlícího, ale to momentálně ignoroval. Naštvaně kopl do postele a ze země zvedl nedopitou flašku vodky. Nepil sice tak často, přesto se po jeho pokoji povalovaly různé flašky s alkoholem, aby občas zahnal zlé myšlenky či se jen pobavil s přáteli. 

Flašku bleskurychle otevřel a do svého hrdla vyslal nemalý obsah nápoje. Sedl si na zem a snažil se trochu uklidnit. Pohlédl na láhev v jeho ruce a opět se hltavě napil. Jelikož byl jeho žaludek ještě prázdný, za malý okamžik už se mu začala motat hlava a nebyl schopen se postavit. 
"Zasraná práce." Zanadával omámeně a pohlédl na svůj telefon, který při příchodu domů odhodil na stůl. Nevěděl, jestli se zbláznil, nebo jestli za to mohl alkohol v jeho krvi, ale natáhl se pro telefon a v teplácích vyhledal papírek s načmáraným telefonním číslem. Chvíli na něj hleděl, než se konečně rozhodl.