Výuka v domě učitele

Kapitola 2.

Pevně jsem sevřela víčka. To zvládnu. Je to tady. Jak dlouho jsi nedočkavě čekala na tento okamžik? Půl roku? Jdi do toho! Říkala jsem si v duchu. ,,Už není cesty zpět" zašeptala jsem si pro sebe, když v tom jsme se na okamžik setkali pohledem. Myslím, že z mého výrazu musí tušit, že se jedná o mě. O mě, Marlene s dětskou přezdívkou Pott, kterou mi dal můj otec když mi bylo pět a já ji dodnes velice ráda používám. Odhodlala jsem se k prvnímu kroku. Vyšla jsem sebejistě středem mezi zmateným davem.

Už jsem byla skoro u něj, když se on trochu s podezíravým výrazem ve tváři vydal naproti mně. Na ústech měl stále ten nejistý úsměv, který ho pořád ještě neopustil a myslím, že to ani neměl v plánu. Předstírá to, a nebo je skutečně rád za to, jak vypadám?

,,Marlene?"promluvil ke mne klasickým londýnským přízvukem

,,Yes.." odpověděla jsem trochu ochraptělým hlasem. ,,To ta klimatizace v letadle.." dodala jsem svou rodnou řečí. Vzápětí mi to došlo a oba jsme se tomu zasmáli.

,,I can't understand." oznámil mi nechápavě a doplnil svoji skvělou angličtinu o jeden přívětivý úsměv. Rychle jsem přeložila svoji jednoduchou větu do ještě jednodušší. Požádal mě, abych mu ukázala své doklady a doložila, že jsem to skutečně já, Marlene Mattsonová.

,,Zdáš se být velice milá. Miluju svoji práci." řekl mi a rozlédl se kolem sebe, jakoby snad něco hledal

,,Nemáš chuť na nějaký sendvič? Musíš mít hlad."

,,Možná trochu." snažila jsem se nebýt tolik nervózní. Poprvé používám angličtinu k domluvě s rodilým angličanem. Pane bože.

Usadili jsme se v protějším rychlém občerstvení, zatímco se nám připravovaly dva čerstvé sendviče. Představa, že na mě Oliver mezitím spustí plynulou angličtinou, mě děsila.

,,Takže." vydechl a poprvé si prohlédl moji tvář ,,Tvé jméno je Marlene a pocházíš ze Švédska."

,,Ano." přitakala jsem s předstíranou hrdostí

,,Je ti čerstvých devatnáct let." pokračoval ,,Jak dlouho už se učíš anglickému jazyku?"

Odpověděla jsem, že devět let, ale že jsem ji v životě nepoužila nikde jinde, než v Řecku. Chápavě se na mě usmál a pak řekl ,,Žádný stres, uděláme z tebe nového člověka." načež jsem se nad jeho sebejistým nasazením neupřímně usmála. Chtěla bych vidět, jak se tady naučím za pouhé dva měsíce mluvit jako nový anglický člověk.

,,Až se vrátíš domů, člověk by neřekl, jak dobrá budeš." jeho čisté oči pomalu opustily můj obličej ,,Věř mi." dodal ještě a podal mi talíř se sendvičem