Výuka v domě učitele

Kapitola 8.

MARLENE

Konečně jsem se šla osprchovat. Kabelku jsem si plánovaně položila do rohu koupelny a když jsem slyšela šramot z obýváku, tichounce jsem za stále tekoucího proudu vody, vytáhla nedávno zakoupený těhotenský test. Sice je to od té aférky s Dereckem jen pár hodin, ale stalo se nám to i několikrát předtím, že nám praskl kondom. Jistota je jistota. S úlevou jsem si tiše oddychla. Negativní.

Ani trochu mi nevadilo, že mě tu nechal profesor samotnou. Měl nádherný byt. Konečně jsem měla tu možnost, smět si to tu bez dovolení prohlížet. Zjistit jeho minulost, jeho přítomnost..

Po dlouhých pěti minutách od jeho odchodu jsem se stydlivě zvedla z koženého křesílka u okna. Podívala jsem se ven na ulici. Vidím ho. Jde tak sebejistě. Tak hrdě. Pravděpodobně učil v mnoha různých zemích spoustu zajímavých a chytrých lidí. Pomalu jsem zatáhla závěs a následně popošla k velké tmavé skříni. Opatrně otevřela, znala jsem už ty jeho nástrahy. Tentokrát na mě nic nevypadlo ani nevyskočilo. Co mou pozornost upoutalo v první vteřině byl velký šicí stroj. Určitě starý spoustu let. Skříň byla vestavěna a proto zde na něj bylo spoustu místa. Zbytek polic zakrývalo úhledně složené oblečení a nebo zaprášené krabice od různých elektronických spotřebičů. Zas jsem skříň opatrně zavřela a pokračovala do jeho ložnice. Ta mě tolik zajímala už od příjezdu. Jenže jeho ložnice byla zamčená. Proč proboha? Nedůvěřuje mi snad? Bojí se, že mu to tady za tu chviličku vykradu? Zamkl se přede mnou i v noci, když šel spát? Nedávalo mi to smysl, cítila jsem se uražena a přestalo mě bavit jakékoli další šmejdění. Rozhodla jsem se jít spát.

Pro jistotu jsem si do pokoje zavřela dveře a napsala Oliverovi SMS ,,Jdu spát. Dobrou noc profesore." a během pár minut jsem ucítila své poslání. Cesta mě vysílila.

Ledový pot na čele. Řezavá bolest v podbřišku. Hukot v uších. Vyschlo v krku a silný tlukot srdce. Nemohla jsem dýchat, mé nohy byly těžké. S přetěžkým úsilím jsem se posadila a po dlouhém přemáhání se i postavila. Ucítila jsem něčí dlaň, jak mě tlačí dopředu. Málem jsem neudržela rovnováhu, ale poslechla jsem tu sílu. Stále mě hnala před sebou a neubírala na tempu. Bylo ji jedno, že jsem jen v noční košili a že mě stále bolí nepředstavitelně nohy. Tlačila mě ven ze dveří, z pokoje, z bytu, ze vchodových dveří. Ocitla jsem se na ulici. Cítila jsem po těle ledový pot a mé vlasy byly mokré. Ten, kdo mě tlačil silou před sebou stále nepřestával. Vedl mě dlouhou tmavou ulicí, kterou osvětlovala pouze jedna lampa. Dala jsem se do běhu. Byla jsem bosa. Okolo mě při zemi cosi prolétlo, ucítila jsem křídla, která se otřela v rychlosti o mou paži. Zrychlila jsem svůj běh, poslechla jsem tlak, který mě celou tu dobu hnal.

Ocitla jsem se na konci té temné ulice a uviděla, jak se rozednívá, seběhla jsem kopec a následně se dala přes louku. Začala jsem si pomalu zvykat na ten chlad i na kamení pod nohama. Opatrně jsem skočila do ledového potoka a přebrodila ho na druhý břeh. Za další loukou už jsem uviděla stát tu vilu. Vzala jsem do rukou lem svých béžových šatů a zpomalila. Vycházející slunce bylo opravdu nádherné. Milovala jsem toulky při západu slunce, ale východ slunce pro mě byl vždy zajímavější.

Přišla jsem mokrou trávou, která mi sahala až po kolena konečně ke kované bráně obrostlé břečťanem. Opatrně jsem zabrala za kliku a vešla na posekanou zahradu. Všude ty krásně rozkvetlé růže, jezírko a kamenitá cestička. Milovala jsem to tady celý život. Tedy, skoro celý.

Když jsem došla před vchodové dveře s velkým kovovým klepadlem, zašátrala jsem nejistě v kapse. Byl tam. Vytáhla jsem dlouhý klíč a zastrčila ho do zámku. Hlasitě v něm zapraskalo, zavzdorovalo, ale po chvíli mi bylo svoleno vstoupit. Nasála jsem tu nádhernou vůni. Vůně uschlých květin spolu s máminou voňavkou, nemohla jsem přestat.

Mám chuť se tu porozhlídnout. Udělám první krok vpřed směrem ke schodům, když v tom zahlédnu známou postavu. Vlasy rozvrkočené, široká ramena, známá melodie, kterou si brouká.

Znovu ta příšerná bolest. Ztěžklé nohy. Hukot v uších, vyschlo v krku. Bolest ve všech kostích v těle, hlasitá hudba klavíru, něčí hlas. Křik. Žalostný křik. Bolest v podbřišku. Bolest v srdci.

Ležím spocená v posteli a ztěžka oddechuji. Nemohu se z toho pořádně vzpamatovat. Podívám se na své oblečení, leknu se, že umáčím postel svými mokrými béžovými šaty, ale vzápětí uvidím svojí noční košili. Hodiny na zdi ukazují devět dopoledne.

,,Marlene?" uslyším nepříjemný tón hlasu. Ten tón znám. Dobře ho znám.