Výuka v domě učitele

Kapitola 1.

,,Neodletím do Států jen proto, že ty si nejsi jistý!" hodila jsem po Derecovi vztekle svou koženou bundu.

,,Marlene.." snažil se mě konejšit svým zvučným hlasem ,,Mohlo by to být naše miminko. Naše malá Isabelle.."

,,Přestaň!" vyjela jsem po něm rozhořčeně a spěšně se rozlédla po místnosti ,,Nechápu, že sis nemohl dávat větší pozor!" procedila jsem mezi zuby, popadla sbalený kufr na kolečkách, příruční tašku s doklady a rychlými ráznými kroky vyšla ven na chodbu. Věděla jsem, že pokud byť jen na chvilku zapochybuji, v životě se odtud nehnu.

,,Fajn.." zašeptal Dereck a pomohl mi s kufrem dolů po schodech. Ačkoli se ho nikdo neprosil.

Loučení s potencionálním otcem mého dítěte bylo krátké. Podali jsme si chladně ruce jako dva kamarádi a Dereck se mnou počkal na taxíka. Na své tváři nedal znát jediný pocit. Jako obyčejně. Musela jsem vypadnout. Byl čas.

,,Tak se tam měj." řekl bez známky jakéhokoli zájmu a přibouchl dveře taxíku. ,,To si piš." zašeptala jsem s kamennou tváří přes zapocené okénko.

...

Let byl velice dlouhý a únavný. Člověk usne ve Švédsku a probudí se nad Londýnem. Tomu říkám posun v čase. Cítila jsem se hrozně ospalá, a tak jsem zavítala do první otevřené kavárny na místním Londýnském letišti. Jak jinak než do Starbucks. Věděla jsem, že po vyzvednutí zavazadla mám mít sraz dole v hale s člověkem, se kterým budu teď na pár měsíců bydlet. Sdílet s ním jednu kuchyň, jeden obývací pokoj, jednu koupelnu a možná také jednu místnost na spaní. Ano, doufám, že můj učitel angličtiny bude normální člověk. Jediné, co o něm vím je, že je mu něco málo přes třicet let. O bože doufám, že nebudu trpět víc, než teď dva poslední měsíce ve Švédsku.

Za nedlouho jsem měla své latté vypité a tak jsem se vydala, stále ještě trochu rozespale, vyzvednout kufr. Poté jsem se osamostatnila od skupinky hlasitých lidí, kteří nejspíš přicestovali se mnou a začala jsem vyhledávat muže se jménem Oliver Cricket. Všude stála spousta lidí. Více než polovina z nich tiskla s křečovitým úsměvem velký papír se svým jménem. Všichni tihle na někoho čekají. Tak kde je kruci ten Oliver? Vždyť ani nevím, jak vypadá. Rozčilovala jsem se v duchu. Na moji poslední zprávu, ve které jsem žadonila, aby mi popsal svůj vzled, mi neodpověděl. Nejspíš má moc práce, jak říkal. Nebo nechtěl, abych věděla dopředu, jak vypadá? To vypadá tak špatně? No, myslím, že je pozdě na jakékoli otázky. Dřív nebo později ho stejně uvidím. Oliver, Oliver.. pátrala jsem očima všemožně po velkých tiskacích písmenech. ,,Ou kruci!" Vyjekla jsem. To je určitě on. Tiskne v rukou s nervózním úsměvem své jméno. Copak na někoho čeká poprvé? Bojí se snad, kdo bude ta švédská rozmarná holka?

Kdo chce pokračování? ☺